Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Last minute Kréta
 

Svatá říše římská

Svatá říše římská
Sacrum Romanum Imperium
Heiliges Römisches Reich
800/9621806
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
oficiální hlavní město neurčeno
Praha (13461437, 15831611)
Vídeň (14831806)
Řezno (16631806)
Řím – symbolické hl. město, kde byli císaři až do pol. 15. století korunováni
obyvatelstvo
počet obyvatel:
5 000 000 (rok 1200)
16 000 000 (rok 1500)
21 000 000 (r. 1618)
16 000 000 (r. 1648)
26 265 000 (r. 1786)
národnostní složení:
Němci (tj. zemské národy Švábové, Bavoři, Sasové, Braniboři, Rakušané, Slezané a další, jejichž součástí byly i neněmecké národnosti), Italové, Češi (Čechové, Moravané, Slezané, v tom i pozdější Sudetští Němci), Francouzi (Pikarďané, Valoni, Lotrinčané, Alsasané, Burgunďané, Provensálci), Nizozemci (Holanďané, Frísové, Vlámové), Slovinci, Lužičtí Srbové a Poláci (Poláci, Slezané, Kašubové)
uznané křesťanské konfese:
římskokatolické (do roku 1806),
luteránské (1555[1]1806),
kalvínské (1648[2]1806)
neuznané: novokřtěnectví, arminianismus atd.
státní útvar
nejednotná
vznik:
25. prosince 800 Karel Veliký formálně obnovil císařství na Západě
2. února 962 ho Ota I. Veliký svou korunovací definitivně upevnil
zánik:
6. srpna 1806 se František II. vzdal (na nátlak Napoleona) císařského titulu; Říše byla přeměněna v Rýnský spolek
podřízené celky:
Státní útvary a území
Předcházející:
Východofranská říše Východofranská říše
Německé království Německé království
Italské království Italské království
Dolní Burgundsko Dolní Burgundsko
Horní Burgundsko Horní Burgundsko
Bavorské vévodství Bavorské vévodství
České knížectví České knížectví
Obodrité Obodrité
Lutici Lutici
Pomořanské knížectví Pomořanské knížectví
Nástupnické:
Rakouské císařství Rakouské císařství
Pruské království Pruské království
Rýnský spolek Rýnský spolek
Švýcarská konfederace Švýcarská konfederace
Spojené provincie nizozemské Spojené provincie nizozemské
Spojené státy belgické Spojené státy belgické

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich) je název zaniklého mnohonárodnostního, později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě. Říše zahrnovala Německé království, České království (po roce 1004), Italské království (po roce 951), Burgundské království (po roce 1032) a stovky knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, německy Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), ale spíše jen v částech říše osídlených Němci.

25. prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech. Až do roku 899 (s menší přestávkou) tento titul získávali členové dynastie Karla Velikého, Karlovci. Poté je vystřídali členové různých italských dynastií až do roku 924. Pak byl trůn neobsazený do roku 962, kdy byl na císaře korunován Ota I. Veliký, který sám sebe označoval za pokračovatele Karla Velikého. Krále Svaté říše římské vybírali volitelé, tzv. kurfiřti. Zvolený panovník se pak musel nechat papežem korunovat na císaře. V 16. století byla povinnost korunovace papežem zrušena.

Říše byla zrušena císařem Františkem I. Rakouským v roce 1806 poté, co Napoleon Bonaparte založil Rýnský spolek.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Až do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská. Přídavné jméno "svatá" bylo k označení říše přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat své ambice vládnout i na území Itálie a v Papežském státě.

Na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o další změně názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Toto označení se ale začalo v písemnostech používat dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. Takto se říše označovala až do konce 18. století.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kurfiřti volí Jindřicha VII. Lucemburského římským králem.

V kratší podobě Imperium Romanum byl tento název užíván již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Imperium Romanum stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (11521190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

Svatá říše římská kolem roku 1400

Od roku 1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla v 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

Iluminace císařského znaku s dvouhlavým orlem, rok 1540

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Svatá říše římská v roce 1789

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.

České země[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace z Norimberské kroniky zobrazuje strukturu Svaté říše římské: císař obklopený kurfiřty a říšskými knížaty.
Císařský dvouhlavý orel se znaky jednotlivých států říše, ilustrace Hanse Burgkmaira st. z roku 1510

České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.

Boje mezi císaři a papeži o investituru[editovat | editovat zdroj]

Císařská koruna Svaté říše římské (pohled z boku)

Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

Úsilí o ovládnutí Itálie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italské království (Svatá říše římská).

Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 1555Augšpurský mír
  2. 1648Vestfálský mír

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRŠKA, Václav. Das fränkische bellum civile – Entstehung der Reichstriade. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 5-40. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 
  • DRŠKA, Václav. Idea universalismu - osud Svaté říše římské? Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, Praha: Aleš Skřivan ml., roč. 3/1992, č. 12, S. 338-346
  • EVANS, Robert John Weston; WILSON, Peter. The Holy Roman Empire, 1495-1806 : a European perspective. Leiden : Brill, 2012. 401 s. ISBN 978-90-04-20683-0.  
  • HAAS, Julia. Die Reichstheorie in Pufendorfs „Severinus de Monzambano“: Monstrositätsthese und Reichsdebatte im Spiegel der politisch-juristischen Literatur von 1667 bis heute. Berlín : Duncker & Humblot, 2006. ISBN 978-3-428-12315-5.  
  • HERBERS, Klaus; NEUHAUS, Helmut. Das Heilige Römische Reich – Schauplätze einer tausendjährigen Geschichte (843–1806). Kolín nad Rýnem ; Výmar : Böhlau-Verlag, 2005. 343 s. ISBN 3-412-23405-2.  
  • KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657–1658). Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. České Budějovice : Veduta, 2009. 328 s. ISBN 978-80-86829-43-2.  
  • MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1.  
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.  
  • RAAP, Christian: Zur rechtlichen Struktur des Heiligen Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Raap (Hrsg.): Krisensicherung und Humanitärer Schutz – Crisis Management and Humanitarian Protection: Festschrift für Dieter Fleck, Berliner Wissenschafts-Verlag, Berlin 2004. S. 477–487. ISBN 3-8305-0568-X.
  • VOREL, Petr. Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české v letech 1526-1618. Pardubice : Východočeské muzeum, 2005. 207 s. ISBN 80-86046-74-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatá_říše_římská&oldid=15543865
Stránka byla naposledy upravena 7. 11. 2017 v 08:28. Editovat celý článek Svatá říše římská.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy