Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto článku mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Další významy v článku Svoboda (rozcestník).
Svoboda znamená schopnost i možnost volit, rozhodovat a jednat „podle svého“, to jest také odpovědně.
„Svoboda znamená mít volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě ze sebe sama.“[1] Tato podstatná možnost člověka – případně i jiných živých bytostí[2] – je ovšem různě omezena:
Proto se někdy rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, i když ve skutečnosti jde spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu omezují.
Obsah |
Jako téměř všechny lidsky podstatné skutečnosti se svoboda těžko definuje. Většina výměrů ji odvozuje negativně z nepřítomnosti omezení, případně nátlaku, donucení jinou osobou. To má dobrý smysl, pokud „svobodu“ chápeme pouze jako svobodu společenskou a politickou; běžně mluvíme o svobodné společnosti, svobodě pohybu, slova nebo shromažďování a rozumíme tím právě absenci nátlaku či překážek, především se strany státu.
Ani v tomto smyslu to však nemůže znamenat „svobodu“ jezdit vlevo, krást nebo vraždit – jinými slovy ohrožovat druhé. Francouzský filosof Roger Garaudy ironicky mluví o „svobodě svobodné lišky ve svobodném kurníku“. Immanuel Kant proto soudí, že svoboda ve společnosti je možná jen v rámci práva jakožto „souhrnu podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“[3] a rozlišuje mezi „libovůlí“ (Willkür) a svobodou.
Individuální rozhodování a jednání je tedy omezeno nejen vnějšími podmínkami (např. zamčenými dveřmi nebo nedostatkem peněz), ale také ohledem na svobodu druhých. Z povahy lidské osoby a její svobody ovšem plyne, že u vlastních, nevynucených rozhodnutí a jednání nese také odpovědnost za důsledky. „Libovůle“ rozhodování a jednání je proto často omezována především strachem, neochotou odpovídat za jeho důsledky. Friedrich Nietzsche rozlišil mezi „svobodu od něčeho“ – například nějakého omezení – a „svobodou k něčemu“, tj. odvahou něco rozhodnout a učinit. Proto většina z nás raději chodí do zaměstnání, kde musí poslouchat nadřízené, než abychom se pustili do rizika třeba samostatného podnikání.
Svoboda se někdy vymezuje jako možnost volby. Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy. Henry Ford prý říkal, že si u něho může člověk vybrat auto jakékoli barvy, pokud to bude černá. Kde jsem odkázán na výběr z předem daných možností, jsou moje možnosti z povahy věci omezené a ani v tom největším obchodě nenajdu vždycky to, co bych chtěl. Podobně je tomu i při sebe demokratičtějších volbách.
Své představy o ideální svobodě si mnohé kultury vtělily do různých her, zejména soupeřivých. Soupeřivá hra je idealizovaný model života s konflikty, vydělený z okolní skutečnosti (v prostoru hřištěm nebo šachovnicí, v čase píšťalkou rozhodčího nebo gongem), kde člověk nemusí mít strach z důsledků (i když prohraje, nic se mu nestane), protože hra má spravedlivá pravidla, případně i rozhodčího. V soupeřivé hře se střetávají dvě svobody, které obě chtějí vyhrát, hráči si navzájem „přihrávají“ co nejobtížnější příležitosti a navzájem se tak nutí k co nejlepším výkonům.
Na modelu hry je vidět několik důležitých momentů svobody.
Něco velmi podobného zná každý řidič z vlastní zkušenosti: tam, kde neplatí pravidla, jen šílenec by se odvážil vyjet na dálnici. Není tedy náhoda, že zejména kolektivní hry odjakživa patřily k výchově, například v anglosaských zemích, a zkušenost, kterou v nich mladý člověk udělal, se pak promítá i do běžného provozu společnosti. Bez zkušenosti s hrou by se sotva někdo odvážil zavést model svobodné společnosti, která nepotřebuje despotu a řídí se pouze pravidly.[4]
Řecký pojem svobody původně znamenal jen člověka, který svojí obživou na nikom nezávisí a odlišoval ho od otroka. „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“ (Aristotelés). Stoikové zdůraznili „vnitřní“ svobodu člověka, který dokáže rozumem krotit své choutky a ovládat vášně. Na to navázal Pavel z Tarsu: svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně. Křesťanství postupně prosadilo, že jistou míru svobody potřebuje každý člověk, aby mohl odpovídat za svůj život před Bohem.
Od pozdního středověku vystupuje do popředí politická svoboda městského člověka a její ochrana před despotismem, což nakonec vedlo k deklaracím „lidských práv a svobod“. Hlubší promýšlení lidské existence od poloviny 19. století (Sören Kierkegaard) vedlo nakonec k poznání, že člověk se prostě musí rozhodovat, ať chce či nechce, a je tedy „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre).
Zkušenost diktatur 20. století znovu oživila zájem o politickou svobodu:
