Třetí křížová výprava

Smrt Fridricha Barbarossy v řece Saléf

Třetí křížovou výpravu, jež byla zahájena v letech 1189 - 1190, poctili svojí účastí tři nejvýznamnější evropští panovníci, císař Fridrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard I. Lví Srdce. Jejich protivníkem byl proslulý sultán Saladin. Výprava dosáhla spíše diplomatických než vojenských úspěchů.

[editovat] Předehra

Saladin na iluminovaném obrázku z 15. století

Roku 1182 podnikl sultán Saladin útok na jeruzalémské království. Měl být odvetou za neustálé kořistnické nájezdy antiochijského knížete Renaulda z Châtillonu na muslimská území, kterými porušoval sjednané příměří. Saladin tak zahájil sérii bojů, které vyvrcholily roku 1187 bitvou u Hattínu. Tady bylo názorově nejednotné a vedrem a žízní zmožené křižácké vojsko zdecimováno mnohem větší muslimskou přesilou. Přední muži království padli do zajetí, zpupný Renaud přišel vzápětí nato sultánovou vlastní rukou o hlavu. Ze všech bitev prohraných křižáky ve Svaté zemi měla mít právě tato nejosudnější následky. Saladin začal okamžitě dobývat jedno křižácké město nebo pevnost za druhým. Samotný Jeruzalém se mu vzdal do tří měsíců po bitvě. Část obyvatelstva se vykoupila ze zajetí, ale mnoho chudých včetně poutníků bylo odvlečeno do otroctví. Bohatí křesťané se nad svými souvěrci neslitovali, přestože mohli město svobodně opustit a mnohdy si odváželi velký majetek. Byl mezi nimi také jeruzalémský patriarcha Heraklios.

Do roku 1188 ovládl Saladin většinu křižáckých držav. Z bývalého jeruzalémského království odolal vítěznému tažení muslimů pouze přístav Tyros a hrad Beaufort. Dále zůstaly v rukou křesťanů město Tripolis, pevnost Tortosa, slavný johanitský hrad Krak des Chevaliers a město Antiochie s okolím. Města museli opustit křesťané západního ritu, na jejich místo začali přicházet muslimové. Pravoslavní, syrští jakobité a židé směli zůstat. Ti také tvořili menšinu křesťanského obyvatelstva na venkově, který zůstával i za vlády křižáků osídlen z větší části muslimy. Přestože se Saladin ocitl na vrcholu moci, prováděl na dobytých územích velmi uvážlivou politiku, která měla co nejméně narušit každodenní život a vést k hospodářskému rozkvětu. Obchodní vztahy zdejších přístavů se západní Evropou zůstaly zachovány. Byzantský císař Isák II. vyjádřil po dobytí Jeruzaléma Saladinovi blahopřání a požádal ho, aby svěřil svatá místa do ochrany východnímu kléru. Zároveň mu nabídl spojenectví proti Latinům.

[editovat] Vyhlášení třetí křížové výpravy

Mapa Levanty v rove 1190

Po neúspěchu druhé křížové výpravy ztratila západní Evropa na mnoho let o tažení na pomoc křižáckým státům zájem. Bojovná šlechta i panovníci nacházeli totiž dost příležitostí k válce na evropské půdě. Zatímco se německá feudalita zajímala o výboje do oblastí ležících za východními hranicemi říše, které byly nyní rovněž vedeny pod heslem svaté války s nevěřícími, byl císař Fridrich I. plně zaměstnán italskou expanzí. Mezi Anglií a Francií probíhal vleklý konflikt o kontinentální léna Plantagenetů, komplikovaný sporem Jindřicha II. s jeho syny. Nicméně anglický panovník nezapomínal, že je vnukem někdejšího jeruzalémského krále Fulka z Anjou, a posílal do Jeruzaléma celkem štědré finanční dary. Jeruzalémští vyslanci, kteří navštívili v letech 1184 - 1185 dvory západoevropských vládců, aby varovali před šířící se Saladinovou mocí a žádali o pomoc, se vrátili na Východ roztrpčeni jejich lhostejností. Pozornost vzbudily teprve zprávy o katastrofální porážce křesťanů u Hattínu a dobytí Jeruzaléma, jež přinášela nová poselstva i uprchlíci vracející se ze Svaté země na Západ. Bezprostředně poté, co se dozvěděl o bitvě, vyhlásil papež Řehoř VIII. roku 1187 třetí křížovou výpravu. Jako první přislíbil svoji účast král obojí Sicílie Vilém II. Sicilský Jeho loďstvo vyrazilo na východ již roku 1188 a významně přispělo k obraně Tyru a Tripolisu. O rok později však bezdětný král zemřel a Normané se kvůli problémům s nástupnictvím vrátili do Itálie. Dalšími účastníky kruciáty se stali císař Fridrich I. Barbarossa a králové Filip II. a Richard I. Lví Srdce - podmínkou jejich účasti bylo uzavření anglo-francouzského příměří v roce 1188.

[editovat] Tažení Fridricha Barbarossy

Friedrich Barbarossa

Křižácké vojsko z říše vedené osobně starým císařem se vydalo na cestu na jaře 1189. Jeho součástí byl český oddíl v čele s knížetem Děpoltem II.. Barbarossovy účasti na výpravě se pokusili využít panovníci nedávno se emancipujících slovanských států zpod byzantské nadvlády Srbska a Bulharska k tomu, aby ho získali za spojence proti Byzanci. Srbský župan Štěpán Nemanja vypravil za tímto účelem roku 1188 poselstvo do Norimberka, ale Fridrich I. jeho nabídku odmítl. Císař Izák II. naopak doufal, že křižáky, jichž se v Byzanci obávali více než Saladinových bojovníků, oslabí během tažení balkánským územím konflikty s místním obyvatelstvem a záměrně nedodržoval dohody o zásobování vojska. Přestože se vztahy mezi císaři povážlivě zhoršily, nevyužil Fridrich další nabídky srbského župana, s nímž se osobně setkal v Niši, že se stane jeho vazalem, a odmítl také bratry Asěna a Petra, kteří byli ochotni poskytnout mu vojenskou pomoc a uznat lenní svrchovanost říše nad Bulharskem, přizná-li jeho vládci carský titul. Fridrichovým cílem bylo osvobodit Jeruzalém, proto se nechtěl angažovat ve složitých balkánských poměrech. Počátkem roku 1190 se dohodl s Isákem a jeho vojsko bylo přepraveno na maloasijský břeh. Nedlouho nato dosáhlo ve své první a poslední bitvě s Turky rozhodného vítězství u města Ikonyon, a uvolnilo si tak průchod maloasijským vnitrozemím do Kilíkie. Tady našel Fridrich I. Barbarossa při přechodu řeky Saléf svoji smrt. Mnoho bojovníků se poté vrátilo domů, pouze menší část dovedl císařův syn švábský vévoda Fridrich do Akkonu.

[editovat] Výprava Francouzů a Angličanů

Richard I. v boji se Saladinem

Teprve rok po Barbarossově smrti dorazilo do Svaté země anglické a francouzské vojsko (1191). Richard I. stačil cestou do Levanty přepadnout a bezohledně vyplenit byzantský Kypr. Účastníci třetí křížové výpravy významně přispěli k dobytí Akkonu, který začal obléhat jeruzalémský král Guy de Lusignan, propuštěný ze sultánova zajetí. Dva týdny po pádu pevnosti nastoupil Filip II. zpáteční cestu do Evropy. Anglický král vedl ještě celý rok válku se Saladinem, během které se mu podařilo dobýt celé palestinské pobřeží. Stal se tak skutečným pánem zbytku křižáckých držav. Roku 1192 uzavřel se sultánem mír na pět let, který křesťanům zaručoval „svobodný průchod a návštěvu Svatého hrobu Páně, aniž by museli platit nějaký poplatek, a aby směli svobodně přinášet předměty na prodej v jakékoliv zemi a kdykoliv mohli provozovat svobodný obchod.“

[editovat] Výsledky třetí křížové výpravy

Třetí křížová výprava sice nedosáhla vytčeného cíle dobytí Jeruzaléma, pomohla však restaurovat byť v omezeném rozsahu jeruzalémské království. O to se významně zasloužil Richard I., který také urovnal spory o trůn mezi Lusignanem, jenž ztratil po smrti své ženy Sibyly, dědičky království, roku 1190 právo vládnout, a italským šlechticem Konrádem z Montferratu, který přišel na Východ v době bitvy u Hattínu a oženil se Sibylinou mladší sestrou Isabelou. Richard podpořil Konrádovy nároky a Lusignanovi nabídl jako odškodné Kypr s tím, že si jej odkoupí za nevysokou cenu od templářů, jimž král ostrov původně věnoval. Guy a jeho nástupci zde vybudovali kyperské království. Když byl Konrád po několika týdnech zavražděn, stal se novým Isabeliným manželem a jeho nástupcem Richardův synovec Jindřich ze Champagne, který království úspěšně spravoval a upevňoval. Usnadnila mu to dvě úmrtí. Roku 1193 zemřel sultán Saladin a jeho smrt vyvolala mezi dědici spory o trůn. Rok nato ho následoval Guy de Lusignan. Poté byl kyperským králem korunován roku 1197 Guyův bratr Amaury. Ostrov se brzy stal nejvýznamnější křižáckou základnou. Lusignanové zde vládli až do roku 1473 a jedna z pobočných větví tohoto rodu se v roce 1343 dostala také na trůn Malé Arménie (do roku 1375).

[editovat] Vyhlášení další křížové výpravy

Roku 1195 byla vyhlášena další křížová výprava, s jejímiž přípravami začal římský císař a král obojí Sicílie Jindřich VI. Svůj zájem o východní Středomoří dal najevo již zasnoubením svého bratra Filipa Švábského s dcerou Isáka II. Irenou. Toto spojení přišlo vhod také byzantskému císaři, který se snažil najít u Jindřicha oporu. Roku 1195 však sesadil Isáka II. jeho mladší bratr Alexios III. a nechal ho oslepit a uvěznit. Vztahy mezi císařskými dvory poté ochladly a Jindřich VI. dokonce uvažoval, že pomůže Isákovi zpět na trůn. Myšlenka křížové výpravy zaměřené proti Konstantinopoli nebyla ostatně ničím novým. Objevila se v souvislosti s druhou i třetí kruciátou, kdy s ní přišel Fridrich Barbarossa. Papež však odmítl dát Jindřichu VI. k výpravě proti východním křesťanům souhlas, jediným přijatelným cílem byla Svatá země. Roku 1197 posílil císař své pozice na Východě povýšením Kypru a Malé Arménie na království a přijetím lenního slibu jejich panovníků. V odplutí do Palestiny mu však zabránily problémy s opozicí německých knížat. Následujícího roku nečekaně zemřel.

Související články obsahuje Portál Křížové výpravy

Související články obsahuje Portál Středověk