Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
| Třicetiletá válka | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||
 Pražská defenestrace v roce 1618, stojící na počátku třicetileté války, mědirytina z Theatrum Europaeum |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
.svg){kind=small} Svatá říše římská•  Koruna česká• Protestantská unie1 •  Sasko2 Nizozemské provincie Sedmihradsko Anglie Skotsko Dánsko-Norsko3 Švédsko Francie |
Svatá říše římská •  Katolická liga•  Habsburské državy• .svg){kind=small} Bavorsko Španělsko |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Fridrich Falcký Jan Jiří I. Gabriel Betlen Jakub I. Karel I. Kristián IV. Gustav II. Adolf † Kristýna I. Ludvík XIII. Ludvík XIV. ... |
Ferdinand II. Ferdinand III. Maxmilián I. Filip III. Filip IV. ... |
||||||||||
| Síla | |||||||||||
| 495 000 ~150 000 Švédové ~150 000 Francouzi ~100 000 Němci ~75 000 Holanďané ~20 000 Dánové |
450 000 ~300 000 Španělé ~100–200 000 Němci |
||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| 1Rozpadla se již v roce 1621, v průběhu války se protestantské státy spojovaly do několika dalších spolků 2Na straně Habsburků intervenovalo v Lužicích a po podepsání pražského míru v roce 1635 přestoupilo na stranu Habsburků definitivně 3Dánsko-Norsko se účastnilo v letech 1625–43 bojů v protihabsburském táboře a později mezi lety 1643–45 bojovalo proti Švédům |
|||||||||||
Třicetiletá válka (1618–1648) byla ozbrojeným konfliktem v Evropě. Válka je známá především jako vrchol sporu mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikly po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou součástí války byl také tradiční boj o nadvládu v Evropě.[1]
Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovy. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako osmdesátiletá válka, také výrazné ovlivňuje boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků stvrdil mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.
První roky této války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.
Válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na válkou postižených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel zde rovněž poklesl o jednu třetinu.[2] Válka skončila sepsáním vestfálského míru v roce 1648, z tohoto míru nejvíce vyzískaly protestantské státy a Francie.
Obsah |
Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české, na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství). Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, který byl potvrzen v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I. aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace.
Po smrti Ferdinanda nastupuje méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese a za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. pokračoval v politice Maxmiliána a stvrdil svým podpisem Rudolfova majestátu rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy. Záhy na to byl domem Habsburským prohlášen za nesvéprávného a za sesazeného.
Po něm nastoupil na český trůn Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se nevzdali svých práv dříve stvrzených a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě syna jeho prastrýce Karla Štýrského, Ferdinanda (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). K jeho zvolení dopomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn.[3] Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholili 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při tzv. druhé pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni. Zajímavé je, že hněv stavovských byl namířen původně proti místodržícímu Adamovi Michnovi z Vacínova.
I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace také napjatá a protestantské státy se zde spojily do svazku Protestantské unie v roce 1608 pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I. Bavorského.
Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části. Na první, takzvanou česko-falckou válku, která probíhala mezi lety 1618 až 1623, tato část se někdy také dělí na dvě samostatné, českou 1618–1620 a falckou 1620–1623. Tato část je charakterizována odbojem Čechů a vládou Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj z Nizozemí.
K česko-falcké fázi války se někdy řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně toto období bylo pro střední Evropu klidem zbraní.
Druhé části se říká dánská válka, někdy také dánsko-dolnosaská, probíhala mezi lety 1625–1629 a je charakterizována vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válčením Kristiána IV.
Třetí část, švédská, je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním pražského míru v roce 1635.
Poslední část je zvaná švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou, často, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzská válka. Je vymezena aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a podepsáním vestfálského míru v roce 1648.
Druhá pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3000 pěších a na 1100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože tato města byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly poraženy Čechy za pomoci Slezských stavů.[4]
Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany pro finanční podporu jejich odboje, přestože se stavové zprvu obávali, aby se tento odboj nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy, nejdříve proto bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních rezerv, nicméně je zřejmé, že se solventnost během války nijak rapidně nezmenšovala a dokázala pokrýt o něco víc, než polovinu reálných výdajů, což nebylo v té době obvyklé.[5]
Vzhledem k tomu, že seskupení zemí spadajících pod Korunu českou bylo vcelku volné, zachovávali si stavové z Moravského markrabství v tomto sporu neutralitu, naopak se spíše klonili na císařskou stranu, protože vůdcem moravských stavů byl šlechtic Karel starší ze Žerotína, který nepodporoval vzpouru Čechů kvůli malé zahraniční podpoře.
Ještě v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy, o to se zasloužil generál hrabě Thurn české stavovské armády, který přiměl protestantskou šlechtu k převratu. Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. Nejprve vyhnala vrchního velitele moravského vojska Albrechta z Valdštejna, který zůstal loajální císaři, do Uher, kam ale odjel i se stavovskou pokladnou.[6] O další velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Armáda se nezastavila a pod vedením hraběte Thurna přitáhla až k Vídní, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda od odvetné armády vedené polním maršálem Buquoyem u Záblatí.[7] Po porážce u Záblatí byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů této rebelie, Savojsko, které do té doby poslalo na podporu jisté peněžní částky, také vojáky na obsazení pevností v Porýní a Mansfelda samotného s 2000 vojáky, se již prakticky na podpoře nepodílelo. Posléze došlo 19. srpna 1619 k sesazení Ferdinanda z českého trůnu a o devět dní později k jeho korunovaci za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování stavovského vrchního velitele vojsk, stal se jím Kristián I. Anhaltský.[8]
Stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za panování bezdětného Rudolfa a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný.[9] Poté se objevili tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví. Pro Fridricha mluvilo to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán. Při vlastní volbě byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdili se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“, když musel opustit země Koruny české v prosinci 1620.
Ferdinand II. byl rozhořčen stavovskou vzpourou, a tak, mezitím co stavové leželi v Horních Rakousích a nemohli se rozhodnout k útoku, získal 18. října za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu. Španělé z Brusel|u vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou armádou a armádou Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye. Mezitím španělský velvyslanec při vídeňském dvoře – don Íñigo Vélez de Guevara – přesvědčil v roce 1620 protestantského kurfiřta k pomoci katolickým silám, především k zásahu jeho vojska v Lužicích. Jan Jiří jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. Vasa kozáckou armádu, která při průjezdu přes Moravu drancovala vše na co přišla. Pouze město Holešov bylo zásahem kněze Jana Sarkandera zachráněno. Česká armáda se stáhla zpět k Praze.
I přes relativně dobré postavení stavovského vojska oproti invazi císařské armády při jednom z prvních střetů, bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, byli stavovští žoldáci po jedné až dvou hodinách boje poraženi. Když se tato zpráva donesla k Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro.[10] Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Definitivní konec stavovského povstání v Čechách znamenala poprava dvaceti sedmi českých pánů a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým se později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale nikdy tato situace netrvala dlouho.
Na území Německa se za zájmy Fridricha postavili především Jan Jiří Krnovský, Jiří Fridrich Bádensko-Durlašský a Kristián Brunšvický. Španělský generál Ambrosio Spinola však vyhnal generála Mansfelda z Horní Falce a po mnoha dalších porážkách protestantských vojsk byla 12. dubna 1621 sepsána dohoda, na základě které byla rozpuštěna Protestantská unie. Spinola postupoval dále k Jülichu a dobyl ho. Jan Tilly mezitím v roce 1622 dobyl důležitá města Mannheim a Heidelberg. Fridrich přenechal katolíkům Falc a s Mansfeldem a Kristiánem se stáhli do Nizozemí. Kristián odjel pomáhat příbuzným do Dolního Saska proti Tillymu. V návaznosti na to byl potlačen protestantský odpor v Rakousku a jižním Německu. Poté Tilly na hlavu porazil Kristiána, který se po zjištění, že se bez Mansfeldovy pomoci neobejde, začal stahovat zpět do Nizozemí. Kristián v bitvě jen několik kilometrů od hranic spřáteleného Nizozemí přišel o čtyři pětiny armády a Tilly si podrobil vzpurné Dolní Sasko a Vestfálsko. Bavorský vévoda Maxmilián I. obdržel jako odměnu za své služby Horní Falc a hodnost kurfiřta od svého vyobcovaného bratrance Fridricha V. zbaveného této funkce 23. února 1623. Fridrich bez území a titulu začal cestovat a přesvědčovat protestantské země pro boj za svoji věc, nejprve Nizozemí, které bojovalo proti Španělům v osmdesátileté válce, dále Dánsko a Švédsko. Tímto skončila část války, která probíhala pouze v rámci Svaté říše za pomoci Španělska. Regionální konflikt se ale velmi rychle rozšířil.
V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. 9. prosince roku 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, v které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské. Anglie, respektive král Jakub I. Stuart, o několik let dříve přesvědčoval svého zetě Fridricha aby se neúčastnil těchto bojů, nicméně po jeho smrti se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal přesvědčit a do války vstoupil. Kristián IV. Dánský byl luterán a obával se sílící moci katolíků v sousední Svaté říši římské hlavně z toho důvodu, že zde měl sám rodinné vazby – byl vévoda holštýnský, jeho žena pocházela z domu vládců |Braniborského markrabství a jeho první syn byl biskup brémský. Pomoc také přislíbila Francie a Turecko.
Právě Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a také se stal vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Volba Kristiána do čela armády byla sice poněkud překvapující vzhledem k tomu, že se Dánsko až do této chvíle války prakticky nezúčastnilo, nicméně Kristián v Dánsku dosahoval znamenitých výsledků v reformách armády a ekonomiky a v důsledku toho i prosperity, která v té době neexistovala již v žádném dalším evropském státě. Za podpory výše zmíněných států sestavil Kristián armádu, tvořenou 20 000 žoldáky a 15 000 národními dobrovolníky.[11]
Císař římské říše na obranu proti koaliční armádě najal Albrechta z Valdštejna. Albrecht byl původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i se stavovskou pokladnou, po staroměstské exekuci se výrazně obohatil na konfiskátech a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Bohatství mu umožnilo vytvořit armádu z vlastních zdrojů čítající od 30 000 do 100 000 mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II. za právo na získávání válečné kořisti z dobytých území.[12]
Kristián vstoupil do války aniž by věděl o Valdštejnově vstupu do války. Sice se mu podařilo postoupit přes Moravu a Slezsko až na území Uher na pomoc sedmihradskému knížeti Gabrielu Betlenovi, ale byl brzy přinucen se stáhnout. Již v roce 1626 byl protestantský generál Mansfeld poražen Valdštejnem v bitvě u Dessavy a sám Kristián byl poražen Tillym v bitvě u Lutteru. Ke Kristiánově smůle se ukázalo, že dvě největší mocnosti, které přislíbily pomoc, nebyly připraveny na vstup do války. Anglie byla vnitřně rozdrobená a slabá, Francie se zmítala v občanské válce a Švédsko bojovalo s Polsko-litevskou unii. Další rána pro koaliční vojska byla, že v roce 1626 náhle v Sarajevu zemřel Mansfeld na cestě do Benátek, se kterými se chtěl dohodnout na obnovení bojů v severní Itálii.[13] Na základě těchto významných vítězství mohl si římský císař Ferdinand II. dovolit v roce 1627 oktrojovat Obnovené zřízení zemské pro země Koruny české, které změnilo stavovskou vládu v těchto zemích na vládu absolutistickou.
Valdštejn postupoval dále na sever a podrobil si Meklenbursko, Pomořansko ale také samotný poloostrov Jutsko. Nedokázal však již dobýt hlavní město Dánska, Kodaň, které se nachází na ostrově Sjælland. Valdštejnovi chyběla námořní flotila a žádné z hanzovních měst nebylo ochotno umožnit výstavbu císařské flotily v Baltském moři a pro španělskou flotilu, která mu byla ochotna pomoci, byl velký risk obeplouvat Jutský poloostrov.[14] Proto se Valdštejn pokusil o propojení Severního moře a Baltického moře příkopem, to se ale ukázalo nad tehdejší možnosti.[14] Poté se ještě pokusil dobýt přístavní město Stralsund, které mělo dostatečné vybavení na stavbu loďstva. Později ale od této snahy upustil, možná proto, že ztráty při obléhání byly vyšší, než by byly předpokládané zisky ze zbytku Dánska a spokojil se s tím, že přinutil Kristiána, aby v roce 1629 podepsal lübecký mír. V tomto míru se Kristián zavázal, že nebude podporovat severoněmecké protestantské státy a za to mu bude ponechána vláda nad Dánskem.
Císař Ferdinand II. byl také 6. března 1629 přesvědčen Katolickou ligou, aby podepsal restituční edikt, který zrušil sekularizaci církevního majetku provedenou protestanty, především luterány, před augspurským mírem a týkal se dvou arcibiskupství, šestnácti biskupství a stovek klášterů. V tomto roce také zemřel Gabriel Betlen. V severním Německu se Valdštejnovi dokázalo ubránit pouze město Stralsund.
Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 je Valdštejn zbaven vedení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů je propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který nelibě nesl vzestup Valdštejnovy moci. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.[15]
Ještě téhož roku se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Gustavova armáda byla dobře vycvičená a skládala z na svou dobu nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi.[16] Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 platit mu 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl Gustav II. spolehnout od Nizozemských provincií. Později v roce 1631 byla sepsána tajná fontainebleuská smlouva mezi Bavorskem, Francií a Švédskem, ta byla ale vzápětí znehodnocena útokem Gustava II. Adolfa na Bavorsko. Nejvýraznějším spojencem na území Svaté říše se stalo Sasko. Současný velitel císařských armád, Tilly, po svém zvolení do čela vojsk dobyl v roce 1631 Magdeburg. Při této příležitosti bylo zabito alespoň 20 000 lidí, čímž se „Magdeburská svatba“ zařadila mezi vůbec nejkrvavější masakry třicetileté války. Saský kurfiřt Jan Jiří se obával Tillyho útoku, a proto se spojil a vytvořil s Gustavem II. Adolfem armádu o síle 42 000 mužů.[17]
Spojené švédsko-saské vojsko se s Tillym střetlo v bitvě u Breitenfeldu (nedaleko Lipska) a po pěti hodinách císařské pluky udolalo. Po tomto vítězství si vybudoval Gustav II. Adolf svůj hlavní stan ve Frankfurtu nad Mohanem. Ferdinand II. po Tillyho neúspěchu znovu povolal Valdštejna do svých služeb. Ale tentokrát Valdštejn namítl, že je nemocný a již se nechce boje zúčastnit.
Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská armáda do Bavorska a do Prahy a začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Koncem dubna 1632 zemřel na tetanus vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly a v tuto dobu vytáhl se svou novou armádou Valdštejn přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Gustav II. Adolf se mezitím střetl s Maxmiliánem u Donauwörthu a porazil ho. Pokračoval dále na Mnichov, který byl posléze Gustavovými prapory zpustošen. Maxmilián musel opustit Bavorsko.
Valdštejn začal jednat se saským polním maršálkem, Janem Jiřím z Arnimu, kterému slíbil zrušení restitučního ediktu a náboženskou toleranci v Říši. Arnim odmítl Valdštejnovu nabídku a obrátil se s prosbou o pomoc na švédského krále, protože správně soudil, že Valdštejn po tomto odmítnutí zaútočí na saská vojska v Čechách. Valdštejn skutečně vtrhl do Čech a obsadil 25. května Prahu. Po obsazení Prahy museli čeští stavové společně se saskou armádou Čechy opustit.
Gustav II. Adolf se rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části, jedna část mužů zůstala v Bavorsku a Gustav sám v čele 18 000 mužů se vypravil do Norimberka, kde se mínil spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna, čítající okolo 30 000 mužů, proti Valdštejnovi, který táhl do Saska. Gustavovi II. Adolfovi se zpočátku nedařilo zastihnout Valdštejna a na cestě mu až jedna třetina vojska zemřela a dezertovala.
V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn již nepředpokládal v tomto roce útok, a proto začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho však chtěl využít Gustav II. Adolf a táhl na oslabenou Valdštejnovu armádu. O tomto tahu se ale Valdštejn dozvěděl v Lützenu a rychle poslal pro zbytek armády pod vedením Gottfrieda Heinricha Pappenheima, o kterou byl oslaben. Pappenheim dorazil 16. listopadu 1632 ráno, již do prvních bojů bitvy u Lützenu. V této bitvě padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády včetně Pappenheima a Valdštejn sám byl zraněn, obvykle se ale nemluví o švédském vítězství, protože v této bitvě padl i sám Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války.
Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády padly i rozsudky smrti.[18] Ve Švédsku převzala moc říšská rada, která zastupovala Gustavovu nezletilou dceru Kristýnu. Po několika prohrách bylo švédské vojsko staženo a nahrazeno žoldáckým vojskem. Švédský kancléř Oxenstierna vyjednával s Francií a německými knížaty.
Jindřich Matyáš Thurn spolu s dalšími českými stavy začal jednat s Valdštejnem, aby se stal českým králem. Valdštejn ale ani na jeden z těchto návrhů neodpověděl a veškerá jednání před císařským dvorem popřel. Valdštejn nicméně začal opět vyjednávat se saskou armádou o společné intervenci proti notně oslabeným žoldáckým švédským vojskům ve Svaté říši. Vzhledem k závažnosti, ale hlavně zvláštnosti návrhu vyslal Arnim za Valdštejnem svého maršála Františka Albrechta z Lauenbergu, který se dozvěděl, že Valdštejn chce vyhnat nejen Švédy, ale i Francouze a Španěly. Jediným výsledkem dlouhého jednání bylo, že Arnim odtáhl se svou armádou ze Slezska, což poskytlo Valdštejnovy příležitost k obsazení Stínavy, kde čekala švédská armáda o síle okolo 6000 vojáků pod velením Thurna. K boji nedošlo, protože Valdštejn se svými 30 000 muži měl zcela zřejmou převahu, proto Thurn kapituloval. Většina z Thurnových žoldáků přešla na stranu Valdštejna, který získal všechny pevnosti ve Slezsku jako kompenzaci. Poté o vítězství informoval císaře a znovu kontaktoval Lauenberga, který opět jeho nabídku odmítl.[19][17]
Valdštejn uspořádal tažení aby Čechy chránil před vpádem švédských vojsk, ale poněkud se s nimi minul.[20] Švédskému vrchnímu veliteli Bernardu Sasko-Výmarskému se mezitím 14. listopadu 1633 vzdalo Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn už na sklonku roku nechtěl cestovat, také kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu, nicméně se nakonec nechal přemluvit. Při tažení jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na svoje zdraví, ale císařský poradce Trautmannsdorf ho opět přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se ale nepodařilo při své cestě překonat Dunaj a vrátil se do Plzně. Maxmilián Bavorský něl pochybnost, že za jeho neúspěchem stojí špatné počasí a Valdštejnovo zdraví a na vídeňském dvoře se zvedla vlna odporu proti Valdštejnovi. Na počátku roku 1634 byl Valdštejn zbaven vrchního velení a později prohlášen za zrádce, zatím tajně. Jeho titul získal Matyáš Gallas. Valdštejn se přesunul do Chebu přezimovat se zbytkem své armády, kde byl později zavražděn.
Po smrti Valdštejna se podařilo císařské armádě dobýt zpět Řezno a Donauwörth. Poté se spojila s armádou španělskou a zbylé švédské oddíly porazila v září 1634 v bitvě u Nördlingenu. Při takovémto vývoji nabídl saský kurfiřt Jan Jiří spojenectví. Nakonec bylo uzavřeno v roce 1635 spojenectví, jež zaštítil pražský mír. Za přestoupení získali Sasové obě Lužice, dále byla pozastavena platnost restitučního ediktu na 40 let.
Francie byla zemí, kde převládalo římsko katolické vyznání, nicméně již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. To bylo způsobené velkou mocí Habsburků, především na hranici francouzských východních provincií. Ve Francii během prvních let třicetileté války probíhala válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochele.
Poté se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války. Na toto spojenectví Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Dostali se v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil v bitvě u Compiègne. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III.
Protihabsburské síly obsadily řadu pevností ve Svaté říši u hranic s Francií. Největší ztrátou byla pevnost Breisach dobytá Francouzi v roce 1638, kudy mohli dříve Španělé posílat své posily z italských provincií do Nizozemí.[21] Španělské loďstvo také utrpělo porážku od Nizozemců, což bezmála znemožnilo přesouvání španělských posil do Svaté říše. Oslabení Španělska využily Katalánie a Portugalsko a vzbouřily se. S Katalánií začal jednat kardinál Richelieu a nabízel, že dosadí Ludvíka XIII. na její trůn. Portugalsko se v roce 1640 od Španělska odtrhlo.
V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům armádou švédskou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. V roce 1641 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. a na trůn nastupil jeho syn Ludvík XIV., v témže roce zemřel i nejvyšší švédský důstojník, Johan Banér a do čela švédského vojska se dostal Lennart Torstenson.
V roce 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko-císařskou armádu, složenou převážně z tradičních tercií. To mu vyneslo vojenskou slávu, tato porážka také vedla k počátku mírových jednání, která byla započata roku 1644 ve městech Münsteru a Osnabrücku. Jednání nakonec vedla k podepsání vestfálského míru roku 1648.
Torstenson se dostal v roce 1643 k Praze a odtud na Moravu, kde obsadil v roce 1645 Olomouc. Téhož roku se střetla švédská a císařská vojska v bitvě u Jankova, v které Torstenson vyhrál. Tohoto vítězství chtěl využít a napadnout Vídeň. Při tažení museli Švédové překonat Brno, což se jim však nepodařilo a od obléhaného Brna se museli stáhnout zpět do Švédska. Ve funkci vrchního velitele švédských armád vystřídal Torstensona Carl Gustav Wrangel. Ferdinand III. nakonec podepsal separátní mír se sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákoczym.
Švédům, kteří se oddělili od hlavního proudu pod vedením generála Hanse Christoffa Königsmarcka, se podařilo v roce 1648 dobýt nečekaným útokem města Pražská na levém břehu Vltavy. Při tomto přepadu byly uloupeny cenné umělecké sbírky z Pražského hradu a do zajetí se dostalo mnoho urozených pánů, kteří museli zaplatit vysoké výkupné. Vniknutí Švédů na druhý břeh zabránili pražští obyvatelé a studenti, kteří zahradili Karlův most. V Praze se bojovalo až několik měsíců po uzavření vestfálského míru a poté obě strany podepsaly mírovou dohodu a Švédové se stáhli.
.jpg)
V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír.[22] Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. Boje mezi Francií a Španělsem probíhali po vestfalské míru do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.
Obecně vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesance, což souviselo také s protireformací. V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k době „temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo za války zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamněnjších Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Komenský. Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.
Válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužů až o padesát procent, ale na území dnešního Braniborska až o polovinu a v dnešním Pomořansku na dalších místech až o dvě třetiny. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel také o jednu třetinu. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, v kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na 2 464. Na druhé straně zde byly i oblasti, kterým se válka téměř vyhnula. V Dolním Sasku klesl počet obyvatel pouze o deset procent.[2]
V dnešním Německu a okolních zemích během války a po ní docházelo k propuknutí mnoha epidemií. Tento stav nebyl nikdy během válek výjimečný, vzhledem k velkému mísení obyvatel, kdy se vojáci přesouvají z jedné pozice do další a na jiné fronty. Navíc také dochází k velkému přesidlování utečenců a toto vše dohromady poskytovalo dobrou příležitost pro rozšíření epidemií. Dobové kroniky se sice zmiňují o lokálních epidemiích, nicméně když se střetly dánské a císařské armády v okolí Saska a Durynska v letech 1625–26, mluví záznamy z té doby o rapidním nárůstu nemocnosti. Kroniky podávají informace o takzvané „uherské nemoci“, její pravé jméno neznáme. V tomto období se také objevují epidemie nemocí jako tyfu, moru nebo kurdějí.
V této válce bojovali především lidé, kteří byli najímáni za žold (až 80 procent všech vojáků byli právě žoldnéři). Nejvíce jich poskytovaly země na území dnešního Německa, Hesensko a Švýcarsko) a dále Itálie. Španělé získávali vojáky ze svých evropských kolonii, takže krom vlastního Španělska ještě z Itálie, Valonska a Německa.
Nejvýraznější bojovou taktikou se do této války zapojilo hned od začátku Španělsko s bojovými formacemi, kterým se říkalo španělský čtverec nebo tercie. Boj v tercii byla taktika známá od 16. století a pocházela zřejmě ze Švýcarska. Jádro této formace, čítající okolo 3000 lidí, tvořili kopiníci uspořádáni ve falanze a okolo nich byli rozestavěni mušketýři. Tyto formace, obvykle kryté dělostřelectvem, byly známé svojí neporazitelností, až do bitvy u Rocroi, kde byli Španělé poraženi.[23]
Jízda používala obvykle taktiku „karakola“. Tato taktika spočívala v tom, že skupina dragounů přijela na dostřel od nepřítele (40–50 kroků), zastavila se a první řada vypálila salvu a pak se vzdálila nabít a mezitím mohla střílet druhá řada, třetí řada atd. V této době již ale probíhaly diskuze o neúčinnosti palných zbraní používaných jízdou.[24]
Císařská armáda se spoléhala především na podporu Španělska a na vlastní armádu žoldnéřů. Těmto žoldnéřům se říkalo lancknechti (z německého der Landsknecht, zemský služebník). Lancknechti byli obvykle dobře cvičeni v boji s chladnými zbraněmi, například s mečem katzbalgerem, a jen výjimečně používali střelné zbraně. Lépe cvičeným žoldákům, kteří zvládli boj s dvouručním mečem se platilo dvojnásobně a také proto se jim říkalo doppelsöldneři. Takovouto armádu také využívali i protestanští vojáci ve Svaté říši. Tento způsob výstavby armády, žoldnéřský, měl nevýhodu v tom, že vlastní vojáci nebyli profesionálně cvičeni a nebyli disciplinovaní.
Švédský král Gustav II. Adolf přinesl do evropských taktik mnoho nového, což můžeme nazývat první „profesionalizací“ armády.[25] Jezdectvo při taktice karakola velmi trpělo při střelbě, vzhledem k používání dobře cvičených mušketýrů, kteří dokázali zabíjet jezdce i koně již velmi efektivně, proto Gustav II. Adolf nařídil, aby jízda útočila s tasenými palaši a ne se střelnými zbraněmi.[24] Gustav II. Adolf ve své armádě také ve velké míře využívá dobrovolníků, kteří sice nebyli lépe cvičení než žoldnéři, ale byli levnější a odhodlaní k boji. K dalším úspěchům švédské armády nepochybně patří i vysoká rychlost a efektivnost střelby, které zde dosahovali švédští mušketýři (byli až třikrát rychlejší při nabíjení než mušketýři ostatních národů).
Vzhledem k malé účinnosti mušket a arkebuz na dálku nosili vojáci, především ti, co jezdili na koních, plátovou zbroj nebo kyrys, které je dokázaly bez problému ochránit před nepřátelskou palbou. Během války se kvalita střelby natolik zlepšila, že takto vyzbrojení vojáci nebyli bezpečni ani sto metrů od střelce.
Bitvy probíhaly pomalu a krvavě, v neschůdném terénu mohly armády chodit kolem sebe několik dní bez jakéhokoli střetu, což samozřejmě krom vyčerpání vojáků mělo neblahý dopad na okolní vesnice a jejich obyvatele. Další problém byl se zajatci. Vzhledem k absenci jakýchkoli úmluv o válečných zajatcích byli zajatci (nejenom váleční v dnešním smyslu ale i civilisté), pokud za ně nemohla být vyplacena odměna, nezřídka popravováni, naopak výjimečný případ byla vražda císařského generála Karla Bonaventury Buquoye.
Třicetiletá válka nezaměstnávala zdaleka celou Evropu. Za prvé zde byl konflikt mezi Španělskem, nizozemská revoluce, který se na počátku třicetileté války znovu rozhořel. Vzhledem k tomu, že se ho účastnily státy, které byly činné ve třicetileté válce, je tento konflikt někdy zařazován do rámce třicetileté války, avšak mnohem častěji je považován za konflikt samostatný proto, že byl započat z jiných důvodů, než třicetiletá válka samotná. Je pravda, že některé bitvy v rámci těchto dvou konfliktů není jednoduché rozeznat.
Oproti tomu zde byly další země, které se války nezúčastnili zcela jednoznačně. Především to bylo Ruské carství a jeho dopady na třicetiletou válku byly dva. Hned od počátku Rusko podporovalo protihabsburskou koalici, především dodáváním obilí , zprvu Anglii a Spojeným provinciím, později potom Dánskému a Norskému království a Švédsku a po lübeckém míru v roce 1629 již jen Švédsku. Rusko vyváželo také ledek pouze zemím spolčeným proti Habsburkům.[26] Jistý význam Ruska je ten, že se účastnilo konfliktu s katolickou Polsko-litevskou unií mezi lety 1632–1634. Tzv. smolenskou válku sice Rusko prohrálo, ale její význam tkví v tom, že umožnila boji Švédů ve třicetileté válce, aniž by byli napadeni polskými armádami.[27] Tuto ruskou vojenskou „pomoc“ obvykle zmiňují především ruští historici a proto o její skutečném významu mohou panovat určité pochybnosti. Samotná Polsko-litevská unie bojovala například také s Osmanskou říší a třicetileté války se zúčastnila víceméně pouze vysláním kozáckých lisovčíků.
Další konflikt vznikl mezi dvěma stoupenci protihabsburského tábora, tedy Dánsko-Norským královstvím a Švédskem. Dánsko v první polovině 17. století obklopovalo Švédsko z jihu, západu a severu a to již delší dobu strašilo švédské panovníky. Švédové, kteří již dobyli mnoho úspěchů v třicetileté válce stáhli roku 1643 Lennarta Torstensona ze střední Evropy a vyhlásili Dánsku válku. To způsobilo, že protihabsburský tábor ztratil prakticky dva spojence, i když samotné Dánsko se již války příliš neúčastnilo. Tzv. torstensonská válka, která probíhalo do roku 1645, měla pro Dánsko nepříznivý výsledek. O ukončení se postaral mimo jiné i kardinál Mazarin, který potřeboval Švédy k dalšímu boji proti Habsburkům. V důsledku tato válka neměla výrazný vliv na nepříznivý vývoj pro habsburské spojence.[28]
