Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk
Fotografie z roku 1925
1. prezident Československa
Ve funkci: 14. listopad 1918 – 14. prosinec 1935
Předseda vlády	Karel Kramář, Vlastimil Tusar, Jan Černý (úřednická vláda), Edvard Beneš, Antonín Švehla, Jan Černý (úřednická vláda), Antonín Švehla, František Udržal, Jan Malypetr, Milan Hodža
Nástupce	Edvard Beneš
Narození	7. března 1850 Hodonín, Rakouské císařství
Úmrtí	14. září 1937 Lány, ČSR
Manžel/ka	Charlotte Garrigue
Alma mater	vídeňská univerzita
Zaměstnání	politik, spisovatel, filosof
Profese	zámečník, učitel
Náboženství	Českobratrská církev evangelická
Podpis

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl český pedagog, politik a filozof. V roce 1918 se stal prvním československým prezidentem.

[editovat] Život a dílo

[editovat] Moravské Slovácko

Masaryk se narodil krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 v rodině zaměstnanců na statku, žijící na moravském Slovácku, jeho matka Terezie Kropáčková byla německé národnosti, negramotný otec Jozef Masárik slovenské. Po absolvování čejkovické školy a reálného gymnázia v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal, z Vídně vrátil se do rodného kraje, začal se učit kovářem, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a začal se připravovat k studiu na gymnáziu. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé.

Masarykův původ po otci se ovšem stal předmětem různých romantických dohadů, Masárikovo otcovství bylo v literatuře mnohokrát zpochybněno a vyskytly se i snahy připsat TGM židovskou nebo habsburskou krev. Většina historiků ale tyto tendence ignorovala.

[editovat] Brno, Vídeň, Lipsko, New York

Pomník T. G. Masaryka před budovou lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu v Brně byl podporován jednou z nich, rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s kterou v roce 1869 odešel do Vídně, aby dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě (1872) začal studovat filosofickou fakultu. Během studia se seznámil s Franzem Brentanem, novým profesorem filosofie, který přišel do Vídně v dubnu 1874.

Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové výnosné místo hofmistra v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Za odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli společně, po Masarykově doktorátu (1876), na cestu po Itálii a na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.

Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu z filozofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Jeho náhlost zase naopak pozdržela docenturu. Ve Vídni tedy Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a „kondicemi“, vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent.

Už za dob studií byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se Masaryk stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou A. V. Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě.

Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých nacionalistů stal vlastizrádcem.

V roce 1879 se Masaryk stal otcem Alice a 1880 Herberta. Jako docent čekal ve Vídni na akademický postup. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a proslavila Masaryka i v zahraničí.

[editovat] Praha

Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě (jejíž zakladatele zaujala Masarykova česká studie o hypnotismu, magnetismu zvířecím) a tak v létě 1882 s rodinou přijel do Prahy, aby zde začal přednášet.

V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu, zatlačujícího upřímné vlastenectví – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům a přísně věcně vědeckým přístupem k vykládanému tématu, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve zase svými názory na ni. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Jako fundovaný a ve světě již uznávaný filosof si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil.

Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního Athenaea.

Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do Zemského sněmu. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.

I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který se stal i úspěšným deníkem), na jejichž vzniku se aktivně podílel.

Masaryk na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů. Příčil se mu český nacionalismus, který vycházel jen ze slepé nenávisti ke všemu německému a nedobře nesl rozrůstající se antisemitismus. Jeho aktivita v roce 1899, kdy se zasazoval o obnovení procesu s židem Hilsnerem, který byl odsouzen za údajnou rituální vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové, to ostatně dokázala. Podobně jako u sporu o zfalšované rukopisy byl opět vystaven nenávisti, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila v tom, že jeho místo je právě v Čechách. Nezanedbatelné datum je 31. březen až 1. duben 1900, kdy T.G.Masaryk zakládá Českou stranu lidovou - pokrokovou, později známou jako realistickou.

Masaryk byl hluboce věřící člověk, ale hledající pravdu i v náboženství. A tak uvítal i vznik Volné myšlenky, kterou vnímal především jako antiklerikální hnutí, které by mohlo přispět k podpoře nového, pravdivějšího a upřímnějšího náboženství.

[editovat] První světová válka

Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci – zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňuje boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a navazuje na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států.

K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.

V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě - „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“

Masarykův a Štefánikův pomník v Košicích na Slovensku

V září emigroval za Masarykem Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými výbornými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií, kdy je podporoval, a tak ještě v září přesídlil do Londýna a československé akce v Paříži svěřil Benešovi. Na Londýnské univerzitě dostal Masaryk profesuru „pro slovanské věci“, pozornost získal přednáškami, veřejnými vystoupeními (jako proti Aehrenthalovi), žurnalistikou a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World).

Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i čechoslováků žijících na Rusi. Do války vstoupily v dubnu 1917 i USA, a tak se Masaryk k jejímu blížícímu konci vydal přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Ještě z Tokia poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam a úspěchy československých legií – předpokládané pozornosti a účinku dosáhl.

29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA, 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími davy, žádán o projevy, zasypáván květinami a podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích New Yorku . V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. 30. května podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin, přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky porobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné – 18. října Wilson veřejně odvolal svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu v troskách ležícího Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.

[editovat] ČSR

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí, po přistání v Británií přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Čerstvé československé hranice překročili 20. prosince v Horním Dvořišti, kde jej přivítalo nově zvolené Národní shromáždění a první veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném náměstí. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů slavnostní cestou Prahou, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z loggie Národního divadla, na Staroměstském náměstí, a ve Sněmovní ulici složil první slib prezidenta Národnímu shromáždění.

Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou „domácnost“, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé.Tento rok je rovněž rokem 7. všesokolského sletu a pan prezident přijíždí na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.

Masaryk představoval jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce odchází na věčnost i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi (Agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana), se stal novým politickým odpůrcem i když zůstali osobními přáteli.

V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pětiletému výročí vzniku ČSR. V květnu 1927 je zvolen prezidentem republiky potřetí. V roce 1926 a 1932 přijíždí na koni na 8. a 9. všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslaví poslední projížďkou Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po tehdejší Parlament na dnešním náměstí Jana Palacha. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a zůstal na zámku v Lánech. Jeho poslední vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na velkém Masarykově státním stadionu na Strahově, který za jásotu a dojetí statisíců několikrát objel v otevřeném automobilu, naposledy jim zamával šátkem v levé ruce a tak se rozloučil se svými pražany, mezi nimiž i jako prezident chodil pěšky i přítomnými legionáři, kteří v něm viděli svého nejvyššího velitele-"tatíčka". O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec".

Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vykonal již před ní. Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk). Když „Tatíček Masaryk“ zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán svědčí i to, že se říkalo : „dokud bude žít Masaryk, Hitler nezačne válku“.

[editovat] Nevyřešené problémy

V čem se nepodařilo předválečnou ČSR „odrakouštit“, jak potřebu překonat toto dědictví Rakouské říše a Rakouska-Uherska Masaryk pojmenoval:

• Masarykovi a spojencům se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný.

• V odpůrcích „Hradu“, jak představitelé extrémnější pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli Masaryk a Beneš tvrdé protivníky. Zastánci „Hradu“ jej ale označují za liberální a reformní socialistickou politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi „Hradem“ a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části „místodržení“ a lokálním mocenským zájmům se teprve pozvolna začala přeměňovat.

• Podle některých zdrojů (Masarykův ústav AV ČR) Masaryk také marně usiloval o vyřešení národnostního problému ČSR v duchu federativního uspořádání státu podle švýcarského vzoru – podle jiných, četných zdrojů ale právě takové uspořádání odmítal. Ať je tomu jak je – Masaryk často měnil své názory (tuto domněnku nelze všeobecně přijmout, viz přednášky Prof.Randy-Kruliše, pro Masarykovu společnost, otázku je nutno podrobněji studovat a pak si teprve udělat soud o stálosti a nestálosti Masarykových názorů) – tento návrh neuspěl jak pro silný odpor československé nacionální pravice, tak i pro odpor mnohých jiných politiků obávajících se snížení svého vlivu. Tak se prosadila centralistická koncepce podle francouzského vzoru. Ta vedla k nerovnoprávnému postavení, k diskriminaci četných národů a menšin (německé, maďarské, polské, romské, rumunské, rusínské, slovenské, židovské), k tzv. „čechoslovakismu“, „čechismu“, a tím k oslabení jinak vysoce vyspělé předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů. Tento centralismus odpovídal i potřebám za druhé světové války rostoucího imperialismu SSSR a s jeho podporou instalovaného komunistického režimu v poválečném Československu s brutálním odtržením Podkarpatské Rusi. V konečných důsledcích přispěl k definitivnímu rozpadu Československa na přelomu let 1992/93.

[editovat] Životopisná data

[editovat] Studia

pamětní deska na domě ve Vídni, kde bydlel TGM v době studií

dům ve Vídni, kde bydlel TGM v době studií

(stručný přehled)

• 1872 – maturita, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity, obor filologie
• 1876 – doktorát vídeňské univerzity

[editovat] Pedagogická činnost

(stručný přehled)

• 1876–77 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku
• 1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě
• 1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze
• 1897 – profesorem Karlovy univerzity

[editovat] Soukromý život

(stručný přehled)

• 1850 – narozen v Hodoníně
• 1869 – odchod z Brna do Vídně
• 1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení
• 1878 – sňatek v New Yorku
• 1879 – narození dcery Alice
• 1880 – narození syna Herberta
• 1882 – přistěhování do Prahy s rodinou
• 1886 – narození syna Jana
• 1890 – narození dcery Eleanory a její úmrtí
• 1891 – narození dcery Olgy
• 189. – narození dcery Hany a její brzké úmrtí (Hanička, Eleanor - viz výše, stejná osoba)
• 1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti zůstaly v Čechách)
• 1915 – úmrtí syna Herberta
• 1918 – návrat do Prahy z exilu
• 1923 – úmrtí manželky Charlotty
• 1937 – zemřel v Lánech

[editovat] Politická činnost

(v letech 1914–18 v kontextu souvisejících událostí)

[editovat] Vídeň

• 1875 – předseda Českého akademického spolku ve Vídni
• 1877 – prosazuje vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů

[editovat] Praha a Vídeň

• 1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus
• 1887 – první cesta do Ruska
• 1888 – druhá cesta do Ruska
• 1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy, přijat k mladočechům
• 1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy
• 1891–93 – Zemský sněm, mandát za mladočechy
• 1893 – vzdává se obou mandátů
• 1899 – Polanská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu
• 1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. „realisté“
• 1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA)
• 1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů
• 1907 – třetí cesta do USA účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky
• 1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu
• 1910 – třetí cesta do Ruska

[editovat] První světová válka

• 1914 – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou)

[editovat] Švýcarsko

• 1914–15 z Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k exilu a krajanům v Evropě, USA
• 1915

• 1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie
• 4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě)
• 3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou)

[editovat] Paříž, Londýn

(1915)

• září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna
• říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska
• v Paříži založeno Comité d'action tchèque à l'étranger exilovými a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků
  14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl

• 1916

• únor – Comité d'action tchèque à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou
  také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku
• další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě

[editovat] Rusko

• 1917

• červen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení čs. jednotek
• prosinec – Francie povolila zřízení čs. jednotek na svém území

• 1918

• únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševistickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky
• v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe (Nová Evropa), politický program uspořádání poválečné Evropy
• březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA

[editovat] USA

(1918)

• květen – triumfální přijetí desetitisíci v Chicagu jako i o něco později v New Yorku, následuje turné po USA, během kterého Masaryk lobuje pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet je odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. Washington Post a New York Times)
  Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepisuje, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR z roku 1920 chybí a je pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR)
• 19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhají až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk dosáhl Wilsonovy plné podpory
• 28. června – prezident Wilson vyhlašuje že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády
• 29. června – Francie uznává Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády (především Benešova a Rašínova práce)
• 9. srpna – Británie obdobně uznává ČSNR a navíc vyhlašuje Čecho-slováky za spojence
• 3. září – USA obdobně uznávají ČSNR jako vládu a spojence
• 5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu a zároveň uznává 14 bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska
• 14. října – Beneš a Rašín oznamují v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem
• 15. října – Francie uznává Prozatímní československou vládu
• 17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejňuje svůj manifest o federativním uspořádání své říše
• 18. října – Masaryk zveřejňuje Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval) a vyhlašuje jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský stát
  Wilson odmítá návrh mírové dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukazuje na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I.
• 23.–26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce centralistické čs. vlády)
• 28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabízí okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků, tzv. „muži 28. října“, doví o kroku Karla I. narychlo vyhlašuje samostatný stát)
• 30. října – Slovenská národní rada vyhlašuje v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vychází přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace se ale „ztrácí“
• 13. listopadu – Národní výbor vyhlašuje prozatímní ústavu
• 14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), volí Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostní německých a maďarských)
• 18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA, hlasování v kostelích po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro
• 4. prosince – Spojenci uznávají Československo

[editovat] Česko-Slovensko

(1918)

• 20. prosince – Masaryk překračuje z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijíždí 21. prosince do Prahy, bouřlivě vítán nadšenými davy

• podzim 1918 – jaro 1919 – čs.legionáři a vojenské jednotky zakročují proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území
• 1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sèvres, čs. záležitosti pod Benešovým vedením)
• 1919 – 8. května na setkání rusínských rad v Užhorodě vyhlašuje nově založená Karpatoruská Ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Česko-Slovensku, vychází při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii.

[editovat] Československo

• 1920 – 29. února vyhlašuje Národní shromáždění (dřívější Revoluční parlament) novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet / nacistické okupace v letech 1938 / 39), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného „československého národa“
• 1920 – Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934
• 1935 – 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval

Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti Edvarda Beneše a rodiny.

[editovat] Dílo

Masarykův pomník před Matyášovou bránou na Hradčanech v Praze

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Tomáš Garrigue Masaryk

• Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881
  Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 (4. č. vyd.)

• Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň 1887
  Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd.)
  Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd.)

• Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.)
• Naše nynější krise. Praha 1895
• Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.)
• Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.)

• Karel Havlíček, Praha 1896
  Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.)

• Moderní člověk a náboženství, Praha 1896
  Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.)

• Otázka sociální, Praha 1896
  Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.)

• Nová Evropa, Praha 1918
  Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)
  Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.)

• Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925, 1930, 1936, 1938
  Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2

[editovat] Literatura

• Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk, Praha 1968
• Jaroslav Opat: Filosof a politik Tomáš Garrigue Masaryk 1882 - 1893, Index, Köln 1987
• Stanislav Polák: Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo je … Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1990
• Stanislav Polák: Za ideálem a Pravdou Praha, Masarykův ústav Akademie věd ČR, Praha 2000 - 2006
• Radan Hain [1]: Staatstheorie und Staatsrecht in T.G. Masaryks Ideenwelt (Teorie státu a státní právo ve světě ideí T.G. Masaryka), Schulthess, Curych 1999, ISBN 3-7255-3913-8 [2], [3]
• Alain Soubigou: Tomáš Garrigue Masaryk, přelož. Helena Beguivinová, Ladislav Horáček - Paseka, Praha 2004. ISBN 80-7185-679-7
• Radan Hain: Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka (překlad Stanislav Kučera), Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1045-0

[editovat] Reference

[editovat] Související články

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	původní text na Wikisource.
	citáty na Wikicitátech.

• Dějiny Československa
• Seznam hlav českého státu
• Avenida Presidente Masaryk

[editovat] Externí odkazy

muzea a ústavy

• Masarykovo muzeum v Hodoníně
• Muzeum T.G.M. v Rakovníku

• Masarykův ústav AV ČR – stránky Masarykova ústavu AV ČR

stručné životopisy

• heslo „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Libri, Praha 2000
• heslo „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri, Praha 1998
• heslo „Tomáš Garrigue Masaryk“ na stránkách Životopisy online
• Tomáš Garrigue Masaryk, na stránkách Kanceláře prezidenta republiky, hrad.cz

podrobnější životopisy, rozbory, úvahy, další informace

• Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, 1928–35
• Jan Herben: T. G. Masaryk – život a dílo presidenta osvoboditele (výtah ze 4. vyd.), Sfinx B. Janda, Praha 1938
• Stanislav Polák: T. G. Masaryk (Stručný životopis T.G. Masaryka, Masarykovo náboženství, Grafologické pokusy o T.G. Masaryka), 1990
• Radan Hain: Thomas Garrigue Masaryk – Philosoph, Publizist, Staatsmann (Tomáš Garrigue Masaryk – filozof, publicista, státník), biografie a kniha o TGM (německy, částečně i česky) na stránkách autora (masaryk.ch), 1999
• Stanislav Berton (Stanislav Brzobohatý): Anabáze T. G. Masaryka, přednáška v Národním domě Sokola v Sydney, 5.3.2000 (na stránkách cs-magazin.com, srpen 2003)

• Pavel Kosatík: Sen o novém náboženství (I a II), Masarykův postoj k náboženství
• Masaryk a Volná myšlenka
• Masaryk ve fotografii