Transakční analýza
Transakční analýza (TA) je integrativní psychologická teorie a psychoterapie, vycházející z psychodynamického, kognitivně-behaviorálního a humanistického přístupu a teorie her (která však není totožná s matematickou Teorií her). Zabývá se především mezilidskou komunikací. Jejím tvůrcem je psycholog Eric Berne, který ji rozvinul v šedesátých letech 20. století. Principy této teorie popsal v popularizační knize Jak si lidé hrají.
Transakční analýza disponuje vlastní propracovanou teorií osobnosti a životního scénáře, ze kterých se dále rozvíjí rozlišení tří základních komunikačních a osobnostních rovin (ego-stavů): rodič, dospělý a dítě. Tyto roviny jsou inspirovány Freudovým pojetím osobnosti a dále dělí ego složku osobnosti. V každém jedinci jsou tyto tři typy v nějakém poměru zkombinovány a záleží na tom, který převládá. Transakční analýza se zabývá rozborem komunikace (transakcemi) osob, nacházejících se v jednom z výše uvedených ego-stavů.
Transakční analýza dále zavádí pojem takzvaných pohlazení, které jsou jednotkou potřeby sociální interakce. Jedná se například o podání ruky, pozdrav, či rozvinutější konverzaci, kterou každý jedinec potřebuje ke spokojenému životu. Pohlazení podporují sebeúctu a sebepojetí člověka. Lze na ně nahlížet jako na určující prvek lidské komunikace, jež se pak stává prostředkem vyhledávání, přijímání a rozdávání, těchto pohlazení. To je místo, kde se TA setkává s humanistickou psychologií.
Cílem Transakční analýzy je zdravý pozitivní rozvoj osobnosti, schopné spontánního chování, navazování důvěrných vztahů a niternějšího poznání vlastního já. Taková osobnost se projevuje jasnou a nemanipulativní komunikací bez zažitých vzorců her (viz níže).
[editovat] Charakteristika ego-stavů
- Rovina rodiče obsahuje základní normy (zákazy, příkazy) z mládí a výchovy. Tato rovina je hodnotící, kritická, normativní, určuje co je dobré, co špatné. Podle toho, nakolik se v hodnocení projevují emoce, dělí se tento typ na dva podtypy: kritický rodič (méně emotivní) a pečující (více emotivní).
- Dospělý je charakterizován informativním způsobem komunikace, tedy sdělováním faktů. Jeho povahou je věcnost, neemotivnost, není hodnotící jako rodič a není emotivní jako dítě. Tento typ je vhodný pro velkou většinu každodenní komunikace, protože věcnost je dosti cenný přístup. Není samozřejmě univerzální a žádoucí ve všech situacích.
- Dětský ego-stav je návratem k dřívějším vzorcům chování (regresí). Hlavní vlastností dítěte je emotivnost, vždy a ve všem. Jeho komunikace je především sdělování, vyjadřování a zrcadlení emocí. Tento typ se dělí na dva podtypy: neadaptované (přirozené) dítě, které je tvořivé, nenucené, spontánní a aktivní. Adaptované dítě se naproti tomu snaží svou citovost vměstnat do společenských požadavků, omezit ji tak, jak by si to přáli jeho rodiče. Toto dětské ego je tedy ovlivněno egem rodičovským, nicméně i tento typ je stále velmi emotivní.
Analýza transakcí (komunikace) se provádí s přihlédnutím na rovinu, ze které transakce vychází a na rovinu které je směřována. Komunikace pak může probíhat několika způsoby:
Všechny doplňkové transakce.
Příklad křížové transakce.
Příklad dvojvazebné transakce.
- Transakce doplňkové - podnět a reakce na něj směřují ke stejnému zdroji. Jedná se o nejzdravější typ transakcí (pokud nepostrádají prvek spontánosti), kdy je komunikace vedena jasně bez vedlejších úmyslů, nebo náznaků manipulace. Taková komunikace může probíhat hladce tak dlouho, dokud budou její transakce doplňkové.
- Rodič-Rodič: v tomto případě se jedná o klasické mentorování a vyměňování názorů a hodnot.
- Dospělý-Dospělý: zde se jedná o věcnou a bezproblémovou výměnu informací, jejich vyhodnocování, řešení problémů.
- Dítě-Dítě: zde se jedná o vzájemné sdílení a sdělování emocí.
- Transakce křížové - jedná se o komunikaci, kdy je oslovena jedna rovina a odpověď přijde z druhé. To se může stát tehdy, když otázka směřuje například od dospělého k dospělému, tzn. je informačního, věcného charakteru a druhý na ni reaguje citově, afektovaně, reaguje jako dítě. Například: „Nevíš prosím, kde jsou klíče, nemůžu je najít.“ „Kam jsi si je dal tam je máš, nemůžu za tebou pořád chodit a starat se o tvé věci.“
- Dvojvazebné transakce - jedná se o komunikaci, při níž je oslovován více než jeden ego-stav. Verbální transakce může být vedena k jiné osobnostní rovině, než transakce neverbální, čímž se komunikace stává nejasnější. Tento druh transakcí se často objevuje u manipulativního jednání. Manipulace se dá nahlížet jako situace, kdy jeden člověk předstírá, že komunikuje věcně, že sděluje informace, (Rodič-Rodič) ale ve skutečnosti útočí na emoce druhého a tak s ním manipuluje například pomocí pocitu méněcennosti (Rodič-Dítě).
Scénářem je v Transakční analýze životní plán, vytvořený v raném dětství, který v nevědomé rovině ovlivňuje každodenní rozhodnutí. Životní scénář může být reprezentován frází, či postojem, který byl člověku vštěpován v dětství jako dogma. Například: nikomu se nedá věřit, musíš být silný, lidé jsou v jádru dobří a podobně.
Hry v Transakční analýze znázorňují typické scénáře chování, které mají vést k zisku, tedy například k pohlazení a dalším vnějším či vnitřním psychologickým ziskům. Postrádají prvek spontánnosti a důvěrného vztahu k druhé osobě. Hry se ve většině případů dědí a jsou určující, pro výběr sociálního prostředí. Společnost, která nedá hráčům prostor je pro ně nepřijatelná, protože jim neposkytuje vytoužený zisk. Hry které člověk hraje, jsou ovlivněny životním scénářem jedince.
Eric Berne ve své knize Jak si lidé hrají popisuje několik těchto her rozdělených dle nebezpečnosti a kontextu použití. Společně s tím píše také o takzvané antitezi, tedy postupu jak hráče donutit vystoupit ze své zažité role. Dále Berne uvádí rozbor zisku, který ze hry plyne. Zde jsou některé z těchto her:
- Alkoholik - osoba v této hře využívá alkohol k tomu, aby nemusela přijímat odpovědnost za své činy. Netolerantní chování připisuje na vrub alkoholu, popřípadě tvrdí, že si nic nepamatuje. Další rovina této hry je zkus jestli mě napravíš, kdy hráč využívá pomoci druhých, při předstíraných pokusech o vypořádání se s problémem pití.
- Dlužník - v této hře zastává dluh prostředníkem, pro možnost pomlouvání a hanění věřitele. Ten je pro okolí popisován jako hamounský člověk, neznalý morálky, kterému jde jen o zisk a podobně. Dále tato hra poskytuje zisk ve smyslu žití v podobě radosti z nové věci. Vytvoření závazku k věřiteli dává dále hráči možnost zdržovat splátky, polemizovat a vytvářet napětí ve kterém je vždy on ten ublížený.
- Kopejte do mě - hráč se při této hře chová naivně a s přehnanou důvěřivostí. Dává svému okolí najevo, že je zranitelný, až ne mocný což paradoxně vyvolává zvýšeně necitlivé a neohleduplné chování okolí. Hráči v tomto případě jde o zisk v podobě lítosti ostatních nad nepřízní osudu (že já mám pořád takovou smůlu).
- Vidíš k čemu jste mě dohnali - v tomto případě se hráč zbavuje odpovědnosti za své neúspěchy tím, že zneužívá rady a doporučení svého okolí. Hráč si nejprve požádá o radu a v případě neúspěchu, druhému vyčítá, že tak učinil (kdybys mi tak blbě neporadil..). Antitezí je předání odpovědnosti zpět hráči a zvýšená opatrnost v udělování rad.
- Soud - zde se dvě vzájemně obviňující se strany domáhají rozsudku od třetí osoby, což jim má dodat sebejistotu a pocit zadostiučinění. Často je třetí osobou (soudcem) psycholog v partnerské poradně. Ten může využít antiteze v této podobě: Psycholog - „Myslím si že máte pravdu, za vaše problémy opravdu může ona.“ Hráč - „Vidíte, to já jsem to říkal. Jsem rád, že mě chápete.“ Psycholog - „Je to dobrý pocit co říkáte.“ Hráč - „Ano to je.“ Psycholog - „Víte co si vlastně myslím? Že pravdu nemáte. Myslím si, že tu jste pro ten pocit rozřešení a zadostiučinění. Jste tu proto, aby jste si dokázal, že máte pravdu.“
- Vidíš jak se obětuji - hráč zde úmyslně zatajuje vlastní oběť v podobě nemoci, strádání a podobně. Okolí něco zpozoruje, až když je pozdě a hráč se například zhroutí. Své obětování je hráč připraven využít pro citové vydírání či výčitky. Například: „Celý život jsem si odtrhával od huby, aby jste se měly dobře a tohle je váš vděk?“
- Drahoušek - je manipulativní hra, při které hráč zastírá nemístné poznámky o svém partnerovy, pronesené ve společnosti dovětkem, nemám pravdu drahoušku, viď miláčku a podobně. Antitezí v tomto případě může týt například: „Klidně si na mě svým vtipkováním zgustni, jen mi při tom prosím tě neříkej miláčku.“ A nebo poněkud výraznější antiteze: „Můžu ti poděkovat? Díky, že ze mě přede všemi děláš blbce drahoušku.“
- To je hrozné viďte - hráč očekává od svého okolí souhlas a bližší porozumění s obecnou kritikou (dnes se nedá nikomu věřit).
- Kazisvět - v této hře jedinec vymáhá odpuštění, poté co se omluví za evidentně úmyslně způsobenou spoušť. Zneužívá tak dobroty a slušnosti odpuštění při projevené lítosti. Antiteze: „Klidně ničte co se vám zlíbí, jen neříkejte, že vás to mrzí.“
- Ano ale - jedná se o nejstarší hru Transakční analýzy.[1] Jedna strana zde navrhuje řešení nějakého problému a strana druhá, tedy hráč má na vše připravenou odpověď ve smyslu „ano to by mohlo fungovat ale...“. Hráč tak jiným způsobem říká, „zkus jestli mi pomůžeš“, či „není rada na které nenajdu chybu“.
- Hra s ohněm (punčochou) - hráč se zde chová ke svému okolí nepřiměřeně vyzývavě až lascivně. Je uváděn příklad s punčochou, kterou si žena upravuje na všem dobře viditelném místě. Pokud se toto svádění setká se stejně vyzývavým chováním druhé osoby, následuje prudký výbuch „vy myslíte jen na to jedno, že je to tak?“
- Zloději a policajti - v této hře je pachatelovým motivem trestné činnosti dokázání si vlastní schopnosti nenechat se chytit. Pachatel chce být součástí zločinu, dodává mu smysl žití, chce být pronásledován a tak je-li pátrání zastaveno, nebo je-li pachatel chycen hra končí. pozn1
- Skleník - tato hra má za cíl ochranu před důvěrnými vztahy. Všechny projevy citů, jsou zde analyzovány a vysvětleny. Poté následuje rozbor reakcí. Jedná se o psychotizování citů, které tak nemohou být otevřeně prožity.
- Myslím to s vámi dobře - tato hra je často praktikována lidmi pomahačských profesí. Ti v tomto případě automaticky očekávají vděčnost za své služby, i když nedosahují kýžené kvality. Neúspěšná léčba je pak sváděna na neposlušného pacienta který „neposlouchá mé příkazy“. Následuje zvýšení úsilí v nesprávné léčbě a protože ani tehdy není pacient vděčný dostavuje se pocit: „nikdo není vděčný za mou poctivou práci“.
- Sociální případ - obavy z nepříjemných opatření, které by ovšem pomohli lidem, kteří to potřebují. Příkladem může být krácení sociálních dávek, pokud si klient nesnaží najít práci. Člověk, který učiní toto opatření může být označen za necitlivého, bez ohledu na prokazatelné výsledky.
- Psychiatrie - tuto hru vystihuje výrok lékaře: „Já léčím protože tady stojí, že léčím, je to vaše chyba, že se vám nedaří lépe“. Z pohledu pacienta pak: „Pokud se mi daří lépe, je to kvůli vám“. Pacient se tak stává závislým. Antitezí může být výrok: „Já léčím, ale bůh uzdravuje“ či přiznání pacientových zásluh na svém zdravotním stavu.
- Budižkničemu - v této hře dává člověk jasně najevo svému okolí, že za nic nestojí ačkoliv tomu tak není. Je to pobídka ke vtipkování, posměchu a útoku na vlastní osobu (podobně jako u kopejte do mě). Hráč se v tomto případě chce vyhnout sebeaktualizaci a práci na sobě. Čím horší se zdá být, tím lépe setrvává ve své roli. Pravá tvář hráče se projeví v krizových situacích, kdy jeho reakce v žádném případě nelze označit za hloupé.
- Protéza - zde si osoba ke své hře vybere nějakou nemoc, ať už skutečnou či vymyšlenou (např. duševní). Ta mu v životě slouží jako výmluva typu: „Co můžete čekat od člověka, který...“. Podobně se lze ale vymlouvat prakticky na vše: „Kdyby v noci nebyla taková tma, jistě bych do toho nešlápl.“ Ziskem hráče je zbavení se odpovědnosti za své chování, činy a rozhodnutí. Antitezí může být výrok: „Já od vás neočekávám vůbec nic, jde o to co očekáváte sám od sebe.“
[editovat] Postupy a obřady
Postupem či obřadem lze nazvat transakce s předem určeným sledem, které se denně využívají při kontaktu s okolím. Například zdravení a seznamování se s neznámými lidmi (patřící do etikety), má přesně daný řád, ve kterém jsou i malé odchylky jasně viditelné. Na rozdíl od her však obřady mají jiný cíl, postrádají prvek manipulace a s účastí obou stran lze zachovat prvek spontánnosti.
- ↑ Dle článku na anglické wikipedii.
BERNE, Eric. Jak si lidé hrají. [s.l.] : Dialog, 1992. 200 s. ISBN 80-85194-52-X.
VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha : Portál, 2005. 320 s. ISBN 80-7178-998-4. S. 185-197.