Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Transpersonální psychologie je psychologický směr zabývající se transpersonálními, transcendentními nebo spirituálními aspekty lidské zkušenosti. Pokouší se sjednotit moderní psychologickou teorii s poznatky různých forem mystiky. Hlavními zakladateli a teoretiky transpersonální psychologie byli a jsou Stanislav Grof, Frances Vaughan, Roger Walsh, Abraham Maslow, Ronald D. Laing, Charles Tart, Anthony Suttich, Roberto Assagioli a Ken Wilber.
Obsah |
Transpersonální psychoterapie využívá kromě elementů různých humanistických psychoterapeutických směrů především meditativní techniky, techniky práce se změněnými stavy vědomí (např. holotropní dýchání), jakož i metody práce s tělem (Bodywork), šamanské a jiné spirituální techniky.
Transpersonální psychologie soustředila kromě jiného klinickou pozornost na řadu "psychoreligiózních" a "psychospirituálních" problémů. Psychoreligiózní problémy se vztahují k psychologickým konfliktům vznikajícím u lidí zapojených ve víře či praktikách nějaké organizované náboženské instituce (církve). K takovým problémům patří zážitky spojené s konverzí nebo změnou denominace, zintenzivněním náboženské víry nebo praktik, ztrátou víry, a zapojením se nebo naopak odchodem z náboženského hnutí nebo kultu. Psychospirituální problémy se naproti tomu netýkají organizovaného náboženství. Týkají se obecně vztahu člověka k existenciálním otázkám či otázkám, které transcendují každodenní realitu. K takovým problémům patří psychiatrické komplikace vztahující se ke ztrátě víry, zážitkům blízkosti smrti, mystickým zkušenostem, otevření kundalini, šamanským iniciačním zkušenostem, psychickému otevření, minulým životům, stavům posedlosti, problémům v meditační praxi a odloučení od duchovního učitele.
Stanislav Grof a jeho žena Christina (1989) popisovali proces postupného rozvíjení psycho-spirituálních kategorií v životě člověka termínem „psychospirituální vývoj“. V případech, kdy se tento proces duchovního růstu stane natolik intenzivním, že nad ním jedinec ztrácí kontrolu, může se podle nich zvrátit do tzv. psychospirituální krize. Psychospirituální krize může způsobovat vážné potíže v psychologickém a sociálním fungování člověka, včetně zvládání pracovních povinností. Jako psychospirituální krize mohou být označeny mnohé psychospirituální problémy zmíněné výše (Lukoff et.al, 1998). Kromě psychospirituálních kategorií zmiňovaných Turnerem et.al (1995) a Lukoffem et.al (1998), diskutoval Whitney (1998) možnost chápat také mánii jako jednu z forem psychospirituální krize.
Vzhledem k povaze psychoreligiózních a psychospirituálních problémů, vytvořili transpersonální psychologové počátkem 90. let 20. století návrh nové diagnostické kategorie nazvané "Náboženský nebo spirituální problém". Tato kategorie byla později zahrnuta do "Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch" (DSM-IV) v kapitole "Další stavy, jež mohou být předmětem klinického zájmu", kód V62.89 (American Psychiatric Association, 1994; Lu et.al, 1997). Podle teoretiků transpersonální psychologie, svědčí zahrnutí této kategorie o zvyšující se kulturní senzitivitě manuálu a může pomoci podpořit zvýšení porozumění mezi psychiatrií a náboženstvím, resp. spiritualitou (Turner et.al, 1995; Sovatsky, 1998). Konstrukční validita této nové kategorie byla ohodnocena Milsteinem et.al (2000).