Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Turistická značená trasa (TZT) je trasa vyznačená turistickými směrovkami a turistickými značkami. Turistické značené trasy bývají vedeny zejména turisticky zajímavými místy. Bývají vyznačeny v turistických mapách.
Turistická značka je symbol nebo tabulka umístěné přímo v terénu, jejíchž účelem je poskytnout turistům informaci o směru cesty, případně též o vzdálenostech, a další doplňující informace. Soustava turistických značek tvoří turistické značení.
Podle účelu můžeme turistické značky a značení rozdělit na:
Obsah
|
Lovecké a obchodní cesty, cesty ke svým obydlím a dalším důležitým cílům si lidé odjakživa různým způsobem značili. Používali k tomu nejrůznější technologie, od větviček přes zářezy do stromů nebo vrypy do skal přes hromady kamenů, patníky, kůly, směrovky a jiné znaky a značky.
Počátek turistických značek v pravém smyslu navazuje na vznik turistiky jako volnočasové aktivity v 19. století. Za první značení turistických tras jsou považovány různobarevné tvarové značky, jimiž majitelé nově vznikajících turistických chat zejména v hlavních německých alpských údolích a v Duryňském lese v první polovině 19. století značili přístupové cesty k chatám. Brzy poté začaly být různými turistickými kluby značeny další turistické trasy, a to již pásovým značením – barevným pásem obklopeným dvěma bílými zvýrazňujícími pásy. Ve druhé polovině 19. století vznikly v Německu, Švýcarsku i Rakousko-Uhersku včetně Česka a Slovenska, ale i například v Polsku či Slovinsku lokální sítě tras značených pásovými značkami.[1]
Mezi první značené trasy v jednotlivých zemích se počítají trasa na Triglav ve Slovinsku (1871), v Uhersku roku 1874 trasy v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, roku 1880 trasa v tehdy polské Haliči (dnešní část Ukrajiny), roku 1887 první trasa na území dnešního Polska, roku 1889 první trasa v Čechách, a to ze Štěchovic ke Svatojánským proudům.
Různé druhy turistického značení se rozšířily i v dalších zemích, zejména Evropy a Severní Ameriky. Ve většině zemí je značení prováděno nejrůznějšími subjekty, pouze v některých zemích je postavení jednoho národního turistického klubu natolik dominantní, že převažuje centrálně organizovaný způsob značení. Mezi takové země patří zejména Česko, Slovensko a Polsko.
Území Česka a Slovenska má jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení pro pěší turistiku. V ČSSR v roce 1980 bylo vyznačeno 46 400 km, z toho v ČSR 34 500 km a v SSR 11 900 km. V roce 2002 bylo v Česku vyznačeno 38 500 km pěších tras a 1240 km lyžařských tras. Turistické značení bylo vždy budováno a udržováno především na bázi dobrovolnictví. Československo a jeho nástupnické země jsou jedněmi z mála zemí (možná jedinými), kde je značení standardizováno státními technickými normami. Neoprávněné poškozování, odstraňování, zakrývání nebo pozměňování turistických značek je přestupkem proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. e) přestupkového zákona (č. 200/1990 Sb.).
V Česku byla první turistická značená cesta vyznačená 11. května 1889 Klubem českých turistů, od roku 1920 se klub přeměnil na Klub československých turistů. Červenobílé pásové značení v sobě zahrnovalo i národní symboliku. Následoval rozvoj až do roku 1938.
Od roku 1954 bylo značení, zanedbané během Druhé světové války a v poválečném období. Od roku 1954 byla péče o značení sjednocena pod hlavičkou Svazu turistiky Československého svazu tělesné výchovy (ST ČSTV), stát financoval materiál a cestovné dobrovolným značkařům. Systém malovaných značek byl doplněn směrovkami a vývěsnými mapami. Brzy po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici.
V devadesátých letech byl obnoven Klub českých turistů pod původním názvem. Od roku 1997 je v Česku prováděno turistické značení obdobné pěšímu i pro lyžaře a cyklisty, od roku 2006 i pro jezdce na koních.
Finanční náklady na značení pěších tras jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Tato dotace podle webu KČT Plzeňského kraje pokrývá náklady asi ze 70 % [2]. Přispívají též sponzoři (například Lesy České republiky nebo výrobce sušenek Opavia) i například kraje a obce.
Základní síť značení je tvořena pásovým značením KČT, značkami rozměrů 10×10 cm s vodorovným barevným pruhem uprostřed a krajními bílými pruhy. Barva odpovídá významnosti trasy v pořadí červená, modrá, zelená, žlutá. Tvarovými značkami jsou značeny krátké odbočky. Síť je doplněna speciálním místním značením, lázeňským značením a naučnými stezkami. Některé naučné stezky i jiné místní trasy zřizují a udržují jiné zájmové spolky a účelové organizace, obce atd., takové trasy se mnohdy vymykají ze standardů i evidence KČT. Na rozcestích a významných místech jsou rozcestníky (směrovníky) se standardizovanými plechovými směrovkami.
KČT rovněž vydává edici turistických map (podobně jako i jiná nakladatelství) a na některá místa umisťuje vývěsné zalaminované mapy.
Značení pro běžkaře je obdobné, ale bílé pruhy a bílé směrovky jsou nahrazeny oranžovými, cykloturistické značení je o něco větší a bílé pruhy jsou nahrazené žlutými. Jezdecké značky jsou stejné velikosti jako pěší, ale místo barevného pruhu obsahují barevný kruh.
Cyklistické (cykloturistické) značení v oblasti Krkonoš zřídila správa Krkonošského národního parku (KRNAP), která v Krkonoších ve spolupráci s KČT udržuje i pěší značení. KČT je i garantem jednotnosti značení cyklistických tras směrovým dopravním značením. Oba systémy značení cyklistických tras tak tvoří jednotný systém.
Po rozdělení Československa v roce 1993 pokračoval v péči o turistické značení Klub slovenských turistov - Klub značkárov Slovenska.
Způsob značení je shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích (hodiny a minuty) se zaokrouhlením na 5 minut, nikoliv v kilometrech. Tato odlišnost však trvala i po celou dobu Československa.
V Polsku se používá obdobné pásové značení jako v Česku a na Slovensku, značka je však obdélníková, nikoliv čtvercová. Kromě červené, zelené, modré a žluté barvy existuje ještě černá značka. Barvy nemají žádnou souvislost s obtížností trasy. Kromě toho se lze setkat s bílým vykřičníkem nad značkou, který má upozorňovat na náhlou změnu směru. Vzdálenost se na směrovkách udává převážně v časových údajích.
První polskou trasu vytyčil pomocí směrových ukazatelů Leopold Wajgel v roce 1880 v Haliči (trasa Krasny Łuh - Hoverla, nyní Ukrajina). V roce 1887 byla vyznačena první značka na území samotného Polska. Značky se zpočátku malovaly rumělkou (HgS) v podobě červeného vodorovného proužku, později se začal přidávat kvůli lepší viditelnosti bílý proužek, což se však rozšířilo až po roce 1914. Podrobné instrukce, jak označovat turistické trasy, navrhl v roce 1924 Feliks Rapf. V tomto návrhu už byly značky v dnešní podobě - dva bílé pruhy s barevným uprostřed (na výběr pět barev). Základní značka má rozměry 9×15 cm. Na tabulkách se v horách uvádějí vzdálenosti časovým údajem, kdežto v nížinách v kilometrech.
V letech 1925-1927 probíhala tzv. štětcová válka (wojna na pędzle) mezi německou organizací Beskidenverein (založena v roce 1893 v Těšíně) a Polskou tatranskou společností (Polskie Towarzystwo Tatrzańskie), kdy polská společnost nechtěla nechat v Západních Beskydech monopol na značení německému sdružení a začala značit vlastní trasy. Obě uskupení si značení vzájemně přemalovávala, proto štětcová válka.
V roce 2003 bylo v Polsku vyznačeno 58 292 km turistických stezek, z toho 9211 km představovaly cyklotrasy a 785 km trasy pro lyžaře.
Na webu turistického vlastivědného spolku PTTK je možno si prohlédnout plánky značených cest a k nim komentáře o turistických zajímavostech.
PTTK také zřizuje lyžařské a cyklistické značení, které je tvořeno nejen značkami a směrovými tabulkami, ale i systémem dalších značek obdobných dopravním. PTTK také značí turistické trasy pro jezdce na koních.
 |
 |
 |
Ve 30. letech 20. století, kdy Zakarpatská Ukrajina byla součástí ČSR, vyznačil Klub českých turistů několik tras i zde. Značení nebylo po 2. světové válce udržováno a prakticky zaniklo, v současnosti jsou v terénu pozorovatelné již jen zbytky na starších stromech (např. v okolí Koločavy).
V cestopisech českých turistů jsou zmínky o turistickém značení na Zakarpatské Ukrajině. Turistická značka vede z Ukrajinské strany na trojmezní horu Kremenec. V roce 2005 údajně pohraničníci vstupu na značenou cestu bránili a požadovali povolení, na které se čeká tři měsíce.
V Krymských horách v oblasti rezervace Velkého kaňonu, který ústí k místní hlavní silnici ústí nedaleko obce Sokolinoje, jsou vyznačeny tři „ekologičeskije tropy“. Přístup je povolen jen v doprovodu instruktora a se souhlasem záchranné služby, avšak dodržování tohoto nařízení není v praxi požadováno (2003).
V letní sezóně 2007 zahájil Karpatský turistický spolek značení tras v oblasti Zakarpatské Ukrajiny. Vyznačili zatím několik tras v oblasti Koločavy a Usť-Čorné. Spolek shání finanční podporu na pokračování akce. Na svých stránkách přiznávají, že jejich značení sice neodpovídá standardům Klubu českých turistů, ovšem je v terénu snadno viditelné. [1]
V 70. letech dvacátého století bylo základním značkařským systémem tvarové značení.
V pohořích Východních, Jižních a Západních Karpat se používá tvarové i pásové značení. Je většinou velmi nesystematické a zanedbané, na mnoha místech jsou značené cesty již zcela neprůchodné a zarostlé takřka pralesní vegetací. Některé „turistické značené cesty“ jsou vedeny místy, kde cesta je neznatelná a zdá se, že i značkař se prodíral hustým lesem pokaždé jinudy. Některé značené cesty uvedené v mapách nejsou v terénu téměř k nalezení. Kvalitnější mapy rumunských turistických oblastí jsou vydávány převážně v Maďarsku.
Tvarové značky většinou tvoří jednoduchý barevný tvar, například červené kolečko nebo modrý trojúhelník, s bílým olemováním. Pásové značky mívají zpravidla barevný pruh svislý.
V atraktivní oblasti pohoří Ceahlau ve Východních Karpatech jsou značky malovány podle českých standardů, údajně je v rámci mezinárodní výpomoci vyznačili čeští značkaři KČT.
Značkaři KČT ve spolupráci s cestovní kanceláří Kudrna a společností Člověk v tísni značili v letech 2000–2001 též v Banátu v oblastech obývaných českou menšinou. V letech 2004–2005 Češi v oblasti vyznačili dalších 150 km tras.
V cestopisech českých turistů se lze dočíst, že se v Bulharsku vyskytují červené, modré, zelené i žluté barvy. Značení je mnohde velmi nízké kvality a zanedbané, není výjimkou, že během cesty mění barvu. Pravděpodobně jde o pásové značení podobné českému. Směrové tabulky jsou plechové, mají tvar ozdobné šipky a málokdy zobrazují vzdálenost k cíli.
V cestopisech jsou zmínky o turistickém značení v některých zemích bývalé Jugoslávie.
V Chorvatsku najdete turistické značky nejčastěji v horách nebo turisticky atraktivních místech. Značení je velmi podobné jako ve Slovinsku - bílý kruh s červeným okrajem (průměr 6-10 cm). Při změně směru ze značky vychází červená šipka.
Turistické značení existuje jen v horách. Značení je prováděno červenými kroužky o průměru 2-3 cm, které jsou případně opatřovány šipkami. Vzhledem k tomu, že směrovky na řadě rozcestí neexistují a jednotlivé značené trasy jsou od sebe téměř neodlišitelné (formálně sice mají přidělená čísla, ta ovšem v terénu doprovázejí většinou pouze směrovky), nelze turistické značení bez mapy prakticky využívat.
Od roku 2006 se situace podstatně zlepšila; turistika přišla do větší módy a turistické cesty jsou i v jiné části země hojně rozšiřovány.
Značení turistických tras v Rakousku je převážně pásové. Převážně se používá červené značení, jen výjimečně je barevný pruh modrý, zelený nebo žlutý. Bílý pruh je podél barevného pruhu někdy pouze jeden, někdy však jsou oba, někdy naopak bývá bílý pruh mezi barevnými (červenými) pruhy. U některých značek je vyznačeno ještě číslo cesty, a to buď černým písmem v bílém pruhu značky anebo bílou barvou vedle značky.[3]
V rakouských Alpách umisťuje turistické značení například ÖAV (Österreichischer Alpenverein, Rakouský alpský svaz). Byl založen roku 1862 ve Vídni. Na směrovkách bývá uvedena vzdálenost časovým údajem a cíle označeny červenými nebo černými kroužky (puntíky).
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Šipka s červenou pásovou značkou s bílými okraji znamená turisticky obtížnější trasu, šipka mající jen žlutou barvu tabulky méně obtížnou vycházkovou trasu. Vzdálenosti jsou udávané v hodinách.[4]
 |
 |
 |
 |
 Cesta svatého Jakuba |
Německo je zemí, kde koncem první poloviny 19. století turistické značení začalo vznikat, zejména v Alpách a Duryňském lese. Nejprve vznikalo místní tvarové značení různých tvarů a barev, pak vznikla síť tras značených pásovými značkami.
V Sasku používá pásového značení v obdobném provedení jako v Česku, v intravilánu se však používá přednostně zelených dřevěných směrovek nežli malovaných značek. Směrovky nejsou vždy jednotého provedení. Vzdálenosti se udávají v časových údajích. Místní značení (místní okruhy) se značí barevným kruhem v bílém čtverci, tedy obdobně, jako v Česku jezdecká stezka. Naučné stezky se značí obdobnou značkou jako v Česku.[5]
V Bavorsku v okolí Weidenu se používají různé druhy pásového i tvarového značení – barevné pruhy v pásové značce mohou být svislé i vodorovné, obklopené dvěma bílými či žlutými pruhy. Dálkové trasy jsou značeny převážně některým z pásových značení. Některé místní trasy jsou značeny například číslem v kroužku, barevným kruhem v bílém čtverci, úhlopříčně barevně rozděleným čtvercem atd.[6]
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 Značka „tudy ne“. |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
KČT je členem Evropské asociace turistických klubů. Asociace sídlí v Kasselu v Německu, prezidentem asociace v roce 2005 byl Čech Jan Havelka, který má sekretariát v Praze. 28. dubna až 2. května 2004 asociace v Bechyni uspořádala první Evropskou konferenci o značení turistických cest. V přijaté Bechyňské deklaraci účastníci mimo jiné konstatovali, že budou respektovat národní tradice turistického značení a že není účelné usilovat shora o nadnárodní standardizaci a unifikaci způsobu značení.
Evropská asociace turistických klubů (EWV, Europäische Wandervereinigung, European Ramblers' Association) si při svém založení v roce 1969 vytkla za cíl vytvořit mezinárodní síť turistických tras. Členy asociace jsou turistické svazy a spolky většiny evropských zemí. Do roku 2006 bylo vytvořeno 11 dálkových tras (E1 až E11) o celkové délce asi 55 000 km. Ve střední Evropě jsou tyto cesty většinou dobře vyznačeny, v jiných částech Evropy značení v terénu je někde nedostatečné nebo zcela chybí. Českou republikou procházejí evropské trasy E3, E10, kratšími úseky v pohraničí do ní zasahují trasy E6 a E8. V České republice je k jejich vyznačení využito běžného pásového turistického značení, na jehož směrových tabulkách je navíc uvedeno číslo evropské trasy.
V západní Evropě je vyznačována síť dálkových značených pěších tras s cílem u hrobu sv. Jakuba v Santiagu de Compostella ve Španělsku. Navazuje na tradici středověkých náboženských poutí, s důrazem na duchovní rozměr a uvědomění si svých kulturních kořenů. Symbolizuje misijní cestu svatého Jakuba, patrona poutníků. Ve Španělsku, Francii, Německu a Itálii jsou vyznačeny po tradičních poutních trasách. V západní Evropě je cesta značena symbolem mušle, lastury hřebenatky, která je jedním z atributů sv. Jakuba Staršího. Rada Evropy prohlásila Svatojakubskou poutní cestu za „evropskou kulturní trasu“ a zařadila ji mezi památky UNESCO. Historická část představuje čtyři hlavní trasy.
V sobotu 15. června 2003 byl slavnostně připojen první český úsek takzvané Svatojakubské cesty. Pod mezinárodním označením I 24 vede z Prahy-Zbraslavi (klášter) přes Karlštejn (hrad), Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy (klášter), Horní Břízu, Krkavec, Stříbro, Kladruby (klášter), Úhlavku, Bělou nad Radbuzou a hraniční přechod Železná v Českém lese k německému Norimberku. Česká část je dlouhá 238 km. Připravuje se i jižní větev trasy, která z Karlštejna pokračuje přes Příbram, Rožmitál, Třemšín, Kasejovice, Nepomuk, Plánice, Klatovy, Koráb, Kdyně a Všeruby.[7][8]
 Rakousko |
Švýcarsko |
 Francie |
 Španělsko |
 Španělsko |
 |
 |
 |
 Taiwan |
