Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první česká trasa byla vyznačena Klubem českých turistů roku 1889, několik let po první polské trase. Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních.
Obsah |
První česká turistická značená cesta byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům a vyznačil ji 11. května 1889 Klub českých turistů hned následující rok po svém založení na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží. V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka v okolí Karlštejna, která existuje doposud a je označena evidenčním číslem 0001, a značky na Skalku a Rač. V roce 1912 byla dokončena první dálková trasa přes Brdy na Šumavu.
V oblasti Sudet značily cesty také německé spolky, zejména Gebirgsverein, většinou tvarovým značením podle německého vzoru. V této činnosti pokračovaly za První republiky i na území nově vzniklého Československa.
Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (založený cca 1860 v Banskej Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület – MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil. První turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklenných Teplíc.
Značení provádějí již od počátků bezplatně dobrovolníci vyškolení a organizovaní v klubech turistů.
Klub českých turistů byl založen roku 1888. Po vzniku Československa se k němu přičlenily i slovenské odbory, roku 1920 se změnil na Klub československých turistů (KČST). Až do roku 1938 následoval rychlý rozvoj, propojování a metodické sjednocení sítě značených tras.
Po rozbití Československa od roku 1939 působil KČST opět jako KČT. Na Slovensku vznikl Klub slovenských turistů a lyžařů (KSTL), který v činnosti v mezích možností pokračoval.
Období druhé světové války a období let 1950 - 1954 však znamenalo pro systém značení krizi – nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Ústřední akční výbor národní fronty 27. února 1948 zrušil plánované obnovení KČST a rozhodl, že v Československu bude jednotná tělovýchovná organizace Sokol (JTO Sokol). Turistické oddíly vzniklé pod jeho hlavičkou v mezích možností pokračovaly i v péči o turistické značení. Zákon č. 187/1949 Sb., o státní péči o tělesnou výchovu a sport, zajistil této organizaci monopol na organizovanou sportovní činnost. Profesionální pracovníci však měli turistiku na okraji zájmu a dobrovolní funkcionáři ztratili o spolupráci zájem, znechuceni znárodněním své materiálně-technické základny.
Protože i v jiných oblastech sportu se JTO Sokol ukázala nefunkční, rozhodla v červnu 1956 konference KSČ o vytvoření nové „jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace“ (JDTO). Na základě zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, byl založen ČSTV. Dne 8. ledna 1954 vydala vláda Usnesení o nové organizaci turistiky a cestovního ruchu v ČSR, jímž pověřila ke značení ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy) a zajistila mu na tuto činnost monopol. 22. dubna 1958 vydal ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu (zveřejněno v Úředním listu v částce č. 60/1958). Těmito opatřeními byl zajištěn ze státních prostředků na tělovýchovu stálý příjem, z nějž bylo možné platit materiál a dobrovolným značkařům cestovné. Systém se podařilo obnovit. Postupně byla síť značených cest rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami. Značení prováděl značení Svaz turistiky Československého svazu tělesné výchovy (ST ČSTV), na Slovensku Slovenský odbor turistiky (SOT ČSZTV) v rámci Slovenské organizace ČSZTV.
Brzy po roce 1989 byla rozšířena síť turistických tras i do dosud nepřístupných oblastí při rakouské a německé hranici. V roce 1990 se Klub českých turistů osamostatnil (obnovil) pod původním názvem. Na Slovensku byl téhož roku založen Klub slovenských turistů, který se prohlásil za pokračovatele KSTL a zároveň převzal agendu SOT ČSZTV.
Od roku 1997 je prováděno obdobné značení i pro lyžaře a cyklisty, od roku 2005[1] též pro jezdce na koních.
Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Tato dotace podle webu KČT Plzeňského kraje pokrývá náklady asi ze 70 % [2]. Přispívají též sponzoři (například Lesy České republiky nebo výrobce sušenek Opavia) i například kraje a obce.
Klub českých turistů má několik smluv s Ministerstvem životního prostředí ČR a se správami některých chráněných území o turistickém značení v chráněných územích.[3] Tyto smlouvy souvisí se zákazem veřejnosti vstupovat v těchto územích mimo značené trasy. Dne 8. září 1993 byla uzavřena dohoda KČT s MŽP o spolupráci při zřizování, značkování, udržování a změnách turistických značených tras v chráněných částech přírody. Z 28. února 2000 pochází smlouva se správou NP a CHKO Šumava, z 12. 5. 2000 se správou NP České Švýcarsko, 7. února 2001 se správou NP Krkonoše a 26. června 2004 s MŽP (smlouva z roku 2004 zahrnuje celé území státu, nejen chráněná území). Ke koordinaci těchto činností pověřilo Ministerstvo životního prostředí organizaci Národní centrum šetrné turistiky.
Nejvyšším orgánem KČT pro tuto činnost je Rada značení ÚV KČT, která metodicky a finančně řídí krajské (regionální) sekce začleněné do krajských organizací KČT. Regionální sekce se dále člení na „oblastní rady značení“ (ORZ).
KČT je členem Evropské asociace turistických klubů. Asociace sídlí v Kasselu v Německu, prezidentem asociace v roce 2005 byl Čech Jan Havelka, který má sekretariát v Praze. 28. dubna až 2. května 2004 asociace v Bechyni uspořádala první Evropskou konferenci o značení turistických cest. V přijaté Bechyňské deklaraci účastníci mimo jiné konstatovali, že budou respektovat národní tradice turistického značení a že není účelné usilovat shora o nadnárodní standardizaci a unifikaci způsobu značení.
Některé naučné stezky zřizují a udržují orgány a organizace ochrany přírody. Cyklistické (cykloturistické) značení v oblasti Krkonoš zřídila správa Krkonošského národního parku (KRNAP).
Českou republikou procházejí evropské dálkové trasy E3, E10, kratšími úseky v pohraničí do ní zasahují trasy E6 a E8. V České republice je k jejich vyznačení využito běžného pásového turistického značení, na jehož směrových tabulkách je navíc uvedeno číslo evropské trasy.
V sobotu 15. června 2003 byl slavnostně připojen první český úsek takzvané Svatojakubské cesty. Pod mezinárodním označením I 24 vede z Prahy-Zbraslavi (klášter) přes Karlštejn (hrad), Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy (klášter), Horní Břízu, Krkavec, Stříbro, Kladruby (klášter), Úhlavku, Bělou nad Radbuzou a hraniční přechod Železná v Českém lese k německému Norimberku. Česká část je dlouhá 238 km. Připravuje se i jižní větev trasy, která z Karlštejna pokračuje přes Příbram, Rožmitál, Třemšín, Kasejovice, Nepomuk, Plánice, Klatovy, Koráb, Kdyně a Všeruby.[4][5]. Cílem svatojakubských tras je hrob svatého Jakuba v Santiagu de Compostella ve Španělsku.
Po rozdělení Československa v roce 1993 pokračoval v péči o turistické značení Klub slovenských turistov - Klub značkárov Slovenska
Území Slovenska procházejí evropské dálkové trasy E 3 (ze Španělska do Rumunska) a E 8 (z Nizozemska do Bulharska) a mezinárodní trasa I 23 (z Polska do Rakouska).
Způsob značení je shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích (hodiny a minuty) se zaokrouhlením na 5 minut, nikoliv v kilometrech. Tato odlišnost však trvala i po celou dobu Československa.
Značené turistické trasy jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v plánech měst nebo v automapách. Edice turistických map KČT od roku 2000 mívají na zadní (textové) straně mapy uvedenu podrobnou kilometráž značených cest seřazenou podle jejich čísel. Novější mapy KČT mají kilometráž uvedenou přímo v mapové části.
Každá pěší turistická trasa KČT má přiděleno čtyřmístné číslo - číslicí 0 začínají červené značky, číslicí 1 nebo 2 modré, číslicemi 3 nebo 4 zelené, číslicemi 5, 6 nebo 7 žluté, číslicemi 8 a 9 zvláštní druhy značení. Do nedávné doby se toto číslo značené cesty uvádělo na směrovkách a místních tabulkách, za lomítkem byla uváděna vzdálenost od počátku trasy. KČT vede i registr značených cest spravovaných jinými subjekty.
Některé značené cesty mají i název, který bývá uveden na směrovkách: například Jiráskova cesta, Zlatá stezka Českého ráje nebo Březinova cesta. Některé značky, převážně červené, jsou součástí sítě evropských dálkových tras. Ty jsou značeny symbolem E a číslem (např. E10) v rohu nebo v šipce směrovky.
Cyklistické trasy jsou v rámci celostátního číslování rozděleny do čtyř tříd, přičemž počet číslic v čísle trasy odpovídá třídě. Specifické značení je například v Praze nebo v Krkonoších. V Krkonoších je síť cyklistických tras vyznačena pásovým značením se standardními směrovkami péčí správy KRNAPu. Trasy mají čísla od 1 do 27, přičemž k některým trasám patří odbočky nebo varianty značené číslem s doplněným písmenem velké abecedy (např. 1A, 1B, 1C, 1D, 1E atd.) Zpočátku, od roku 1996, byly cyklistické trasy v Krkonoších značeny zvláštním symbolem cyklisty jedoucího do svahu vyobrazeného v orámovaném čtverci a doplněného vpravo nahoře znakem KRNAPU a vlevo dole číslem trasy.
Jezdecké trase přiděluje pracovník Sekce značených stezek Rady značení KČT barvu i třímístné evidenční číslo, které odpovídá barvě: červené trasy č. 101–299, modré trasy č. 301–499, zelené trasy č. 501–699 a žluté trasy č. 701–899. Páteřní jezdecká trasa z Jižních Čech přes Pardubický a Královéhradecký kraj a přes Krkonoše do Polska má Klubem českých turistů přidělené číslo 103. Páteřní trasa západ–východ má číslo 102.
Systém turistického značení v České republice je považován za nejspolehlivější a nejpropracovanější nejen v Evropě, ale i na světě.[2] Česko má nejhustší síť turistického značení ze zemí Evropské unie: 488,6 km na 1000 km2.“[6]
Systém turistického značení zahrnoval:
V roce 1998 evidoval KČT 1145 značkařů, kteří za rok odpracovali 59 000 hodin. V roce 2008 má KČT 1360 značkařů.[7]
Náklady na pravidelnou obnovu 1 km značení jsou asi 300 Kč a asi 40 minut času značkařské skupiny, obvykle dvojice.[2] Za den značkař obnoví asi 5–7 km značené trasy.[7]
Turistická značená trasa (TZT) je trasa vyznačená turistickými značkami. Turistické značené trasy bývají vedeny zejména turisticky zajímavými místy. Bývají vyznačeny v turistických mapách.
Trasy jsou značeny dobrovolnými značkaři. Pomocným značkařem se zájemce může stát po absolvování nejméně 10 km zácviku pod vedením vedoucího značkaře nebo instruktora značení. Značení se obvykle provádí ve dvojici. Absolvent semináře úspěšně zakončeného zkouškou se stává samostatným vedoucím značkařem, v dalších speciálních kurzech značkař může získat kvalifikaci instruktora značení, kvalifikaci pro těžké značení (vývěsní mapy a směrovníky), kvalifikaci pilaře nebo mapaře atd.
Požadavky na turistické značení jsou upraveny československými státními normami:
Značené cesty jsou zásadně obousměrné. Značka se maluje vzhledem k trase cesty jako čelní, přeponová, rohová nebo boční, výjimečně může být i na kameni nebo značkařském kolíku. Za rozcestím se umisťují dvě značky – první (naváděcí) tak, aby byla viditelná při příchodu, druhá, tzv. potvrzovací, za odbočením. Odbočení např. do hustého porostu bývá označeno tzv. brankou, dvěma značkami vedle sebe – vpravo i vlevo. V dlouhém úseku bez odboček se umisťují tzv. útěchové značky, které nemají být od sebe vzdáleny více než 250 m. Na rozcestích tras a významných místech, nejméně však po 4 kilometrech, se umisťuje směrovník se směrovkami.
Kontrola a obnova značení má být v ideálním případě prováděna každé tři roky, skutečnost závisí na možnostech dobrovolných spolupracovníků.
Většina značek se provádí písmomalířskou olejovou barvou. Na některých typech stožárů se používají značky z hliníkového plechu, na hladkém povrchu i samolepky.[7]
Některá místa Klub českých turistů vybavuje i laminovanými turistickými vývěsními mapami rozměrů 120 × 180 cm.
Na rozcestích značených cest a významných místech trasy, tzv. turistických informačních místech (dříve se jim ve značkařském odborném vyjadřování říkalo textační místa), se umisťují směrovníky (rozcestníky) s tabulkami místního názvu a směrovými tabulkami. Nemají být od sebe být vzdálenější než 4 kilometry.
Na tabulkách se obvykle vpravo dole uvádí evidenční číslo značené cesty a za lomítkem kilometrická poloha směrovníku na trase a rozlišení směrovky písmenem. U novějších tabulek se místo čísla trasy a kilometrické polohy uvádí zkratka okresu a identifikační číslo místa. Vlevo dole se uvádí rok výroby tabulky.
Klub českých turistů používá takzvané pásové značení čtyř barev – červené, modré, zelené a žluté, namalované zpravidla na stromech, sloupech a jiných objektech. Značka je tvořena vodorovným barevným pásem, nad nímž i pod nímž je bílý pás. Pro odbočení se tento základní tvar doplní šipkou jednotného provedení. Vede-li více značených tras společně, jsou značeny sloučenou značkou v přesně určeném pořadí barev. K významným místům v blízkosti hlavní značené trasy se vyznačují odbočky významovým tvarovým značením stejné barvy, jakou je značena hlavní trasa.
Přednostní volba barev pro značky:
Základní typy značek:
Krátké (asi do 1 km délky) „slepé“ odbočky z tras značených pásovým značením se označují některým z typů tvarového značení. Barva značení odpovídá barvě trasy, na kterou odbočka navazuje. Odbočení se rovněž označuje šipkami připojenými ke značce, označení konce odbočky je shodné jako označení konce běžné trasy.
 Odbočka k vrcholu nebo vyhlídce |
 Odbočka ke zřícenině |
 Směrová tabulka odbočky ke zřícenině |
 Odbočka k zajímavému objektu |
V některých místech je takzvané místní značení, při němž se nepoužívají pásové značky, ale úhlopříčně rozdělené čtverce, v nichž jeden trojúhelník je bílý a druhý má jednu ze čtyř barev. Místní značení se obvykle používá pro krátké okruhy.
V 80. letech 20. století bylo u některých českých a slovenských lázní (Lázně Jeseník, Poděbrady, Třeboň, Trenčianské Teplice, Rajecké Teplice apod.) lázeňské značení rehabilitačních okruhů. Značení je tvořeno dvěma svislými barevnými pruhy, kolem nichž jsou dva bílé pruhy. Barevná kombinace souvisí s délkou a převýšením okruhu.
Pro lyžaře (běžkaře) se užívá obdobné pásové značení stejných rozměrů jako pro pěší, avšak místo bílé barvy je k olemování barevného pásu použito oranžových pásů a vnitřní pás může být červený, modrý, zelený nebo bílý.
Na směrovkách pro pěší nebo samostatných tabulích se vyznačuje přístupnost po běžkaře černým symbolem lyžaře ve žlutém čtverci postaveném na špičku. Krkonošská lyžařská cesta (Krkonošská magistrála) byla značena černým symbolem lyžaře ve čtverci postaveném na špičku, jehož horní polovina je bílá a dolní polovina červená.
V některých bezlesých úsecích horských tras se například v Krkonoších používá tyčové značení. Jeho zřizovatelem je horská služba. Tyčové značení tvoří základní síť lyžařských tras, u okrajů lesa navazuje na pásové značení. V úsecích s tyčovým značením je lyžařská trasa mnohdy vedena odchylně od letního značení.
Tyčové značení krkonošských hřebenových cest je doložené již na mapách ze 17. století. [8]
V Krkonoších jsou na některých rozcestích umístěny takzvané němé značky Krkonoš, vyřezané z plechu do příslušného tvaru a červeně natřené. Každá z významných horských chat nebo podobných zdrojů a cílů cest má vlastní červený symbol. Značky vytvořil akademický malíř Kamil Vlastimil Muttich (1873–1924).[9]
Užívá se dvojí značení cyklistických tras:
Pro jezdce na koních se od roku 2005 (nejprve v Jihočeském a Pardubickém kraji, od roku 2007 i v Královéhradeckém) užívá obdobné značení stejných rozměrů jako pro pěší (100 × 100 mm), avšak místo barevného pásu je ve značce barevný kruh o průměru 6 centimetrů.[11] Značení provádějí členové jezdeckých občanských sdružení, proškolení lektory Klubu českých turistů.[11]
Barva značek je rozlišována obdobně jako u pěších tras:
Jízdárenské okruhy pro komerční jezdeckou turistiku mají být značeny barevným symbolem podkovy v bílém čtverci o vnějším rozměru 10 × 10 cm. Tyto okruhy nemají evidenční číslo, nevybavují se směrovkami ani tabulkami.
V případě souběhu s jinou trasou by jezdecká značka měla být umístěna buď 10 cm nad pěší nebo lyžařskou značkou nebo 20 cm pod cykloznačkou. Jezdecké směrovky a tabulky jsou textově, tvarově a barevně shodné se směrovkami pěšího značení, liší se textem „Jezdecká trasa KČT“ umístěným v záhlaví tabulky.
V nových turistických mapách se vyznačují též jezdecké trasy, jezdecké stanice, nebezpečná místa, kontakty na veterináře, kováře, přepravce zvířat atd.
První úsek jezdecké trasy byl v rámci prvního školení značkařů jezdeckých stezek nově zavedeným typem značení vyznačen 6. srpna 2005, a to po úbočí hory Kleť na Českokrumlovsku, v CHKO Blanský les, od dolní stanice lanovky na Kleť k sedlu Rohy, po 300 let staré lesní cestě vybudované Schwarzenberky, byl vyznačen v rámci školení značkařů jezdeckých stezek, uspořádaného na Chatě Pod Kletí ve spolupráci s Klubem českých turistů.[1]
Zvláštním typem turistického značení jsou naučné stezky, které zpravidla vyznačují samostatně nebo ve spolupráci s KČT organizace ochránců přírody, obce, různé zájmové a účelové organizace atd.
Naučná stezka bývá značena bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem. Značka může být doplněna oranžovým číslem stanoviště. Součástí značení jsou i stojany s informacemi o přírodních zajímavostech v okolí.
Přehled českých naučných stezek je v postupném vývoji na serveru Ministerstva životního prostředí (http://www.stezka.cz). Naučné stezky jsou v seznamu členěny abecedně, podle okresů, podle uživatelů (pro pěší, pro děti, pro lyžaře, pro cyklisty, pro tělesně postižené, pro vodáky) i podle naučného obsahu (botanika, zoologie, zemědělství a chovatelství, lesnictví, rybníkářství a rybářství, ekologie, archeologie, historie, etnografie, geologie, mineralogie, hornictví a těžba surovin, technika).
Klub českých turistů společně s ministerstvy pro místní rozvoj a pro životní prostředí schválili 10. září 2001 „Doporučené zásady pro zřizování, značení a údržbu naučných stezek a bodových informačních panelů“.
Slovensko:
Neoprávněné poškozování, odstraňování, zakrývání nebo pozměňování turistických značek je přestupkem proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. e) přestupkového zákona (č. 200/1990 Sb.).
Občanská demokratická strana (ODS) si zvolila modrou pásovou turistickou značku se šipkou doprava jako symbol své kampaně do parlamentních voleb 2006.
Proti se mu se však zvedla vlna odporu především dobrovolných značkařů, kteří svoji službu chápou jako čistě apolitickou, až politická strana od používání modré šipky upustila.[zdroj?]
