Radiokarbonová metoda datování

Radiokarbonová metoda datování (též uhlíková nebo radiouhlíková metoda) je chemicko-fyzikální metoda určená pro zjištění stáří biologického materiálu. Je založena na výpočtu z poklesu počtu rozpadů radioaktivního nuklidu uhlíku ¹⁴C v původně živých objektech. Principem je stálé doplňování tohoto nuklidu v průběhu života živých organizmů z okolního prostředí, kde se vytváří interakcí neutronů kosmického záření s dusíkem v atmosféře. Zároveň však v živých organizmech, stejně jako kdekoliv jinde dochází k rozpadu tohoto nuklidu. Poločas rozpadu ¹⁴C je 5730 let což znamená, že v 1 g uhlíku dochází k 15,3 rozpadům za minutu. Po smrti organizmu dochází ke snížení příjmu ¹⁴C. Logicky se pak snižuje i počet rozpadů, ze kterého je možné počítat stáří zkoumaného vzorku. Uhlíková metoda se používá hlavně v archeologii, ale taky ve vědách etnobotanických. Kritikou této metody je její značná nepřesnost. Jednak jde určovat stáří vzorků jejichž reálné stáří nepřesahuje plus mínus 60 000 let, protože obsah tohoto nuklidu je stejný jako v uhlí. Na druhou stranu též nelze určovat na rok přesně, rozptyl v jakém vychází datace podle této metody je totiž v řádech desítek až stovek let.

Vyskytly se též názory, hlavně z řad různých sekt, že metoda je nepřesná, protože při potopě 4026 př.n.l byl díky vodě vyvíjen tlak, který změnil rychlost štěpu. Tudíž vše co je starší než 6000 let, je podle tohoto tvrzení datováno nepřesně. Vědci z University of Standford však dokázali, že se jedná o naprostý nesmysl. Tlak nemá žádný vliv na rychlost štěpu a tyto teorie jsou vyvíjeny pouze proto, aby podpořily teorie o vzniku světa dané sekty.

Tento chemický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.