Umíráček

Umíráček se nazývá malý kostelní zvon, sloužící k vyzvánění při úmrtí. Rozlišujeme čtyři druhy úmrtního zvonění:

• umíráček neboli hodinka - zvoní hned po smrti a k jejímu vyzvánění se užívá malého kostelního zvonu, pouze pokud zemře duchovní, k odzvonění umrtí se vyzvání velkým zvonem.
• hrana - vyzvání se v poledne po úmrtí.
• praepuls (též puls) - zvoní před pohřbem, svolává lid k pohřbu.
• doprovod - vyzvání během pohřbu. Název pochází od staročeského slova provoda, vzpomínka na zemřelé – vzpomeňme na velikonoční koledu: „Hody, hody, do provody!“

[editovat] Zajímavosti

• V minulosti panoval zvyk, že zvoník psal zprávy o zemřelých křídou na tabulky, které se vyvěšovaly u zvonice, k níž byl lid svolán hlasem umíráčku (předchůdce dnešních parte).
• Délka a intenzita zvonění závisela samozřejmě jak na množství zvonů, tak především na postavení zemřelé osoby, zvláštní událostí pro vyzvánění byla například smrt panovníka.
• Obecně platila zásada, že zvonění umíráčku nemá být příliš dlouhé, aby se lidé nevyděsili, že jde o šturmovací zvonění na poplach.
• Můžeme poznamenat zvyk z 19. století, kdy se při úmrtí železničáře nezvonilo zvonem a místo toho mu k pohřbu zapískala lokomotiva.
• V některých vesnicích měli také ruční zvonek na poslední odzvonění nemocným, který se vždy přenášel z chalupy do chalupy, kde právě někdo stonal. Lidé pak věřili, že se s ním nesmí zvonit jindy, jinak přivolá nemoc a smrt.

[editovat] Hlas umíráčků

Lidé si s oblibou antropomorfizují hlas zvonů a slyší v něm slova nebo i celé věty - a právě pareidolie v hlasu umíráčků jsou velmi časté.

Umíráčky volávají: „Už umřel, už umřel!“ nebo „Už ho nesou, už ho nesou, už ho víckrát neponesou!“ nebo „Umřel, nechtěl, musel!“ O zemřelém chudákovi: „Nic neměl, nic neměl!“, o boháči: „Umřel nám bohatý, nechal nám dukáty!“ nebo známé „Měl pole, role, dům!“, jinde „Umřel pán s paní, - měli pole, luka, dům, - pole, luka, dům!“ apod.

Hřbitovní zvonek se nad příchodem nového obyvatele raduje: „Už přišel, už přišel!“ nebo na něj volá: „Vítám tě, vítám tě!“, při zasypávání rakve pak volá: „Šup tam s ním, šup tam s ním!“

[editovat] Bibliografie

• KAMARÝT, Jan. Kolínské zvony. Kolín: Ladislav Kamarýt, 1995.
• KOLÁŘÍK, M. Mluva a moc zvonů v podání lidovém. IN. Český lid 1927, str. 71 – 72.
• MICHALSKÝ, J. O zvonech. Prostějov: 1921.
• POSTŘIHAČ, Antonín. Co mluví zvony. Praha: 1917.
• ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926.
• ŠVIHÁLEK, Milan. Jak se rodí zvony. Brno: Jota, 1997.