Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Upálení na hranici je forma trestu smrti, používaná k trestání nejtěžších zločinů. Touto formou byly trestány zejména za velmi závažné náboženské prohřešky (kacířství, čarodějnictví) či závažné prohřešky proti tehdejší představě mravnosti (incest, sodomie), žhářství a také, zejména v novověké Evropě, za travičství, které bylo chápáno jako těžší zločin než vražda.
Obsah |
V případě upálení na hranici dřeva existují dva způsoby upálení. První, pokládaný za o něco efektnější, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, která se později zapálila. Druhý byl užíván spíše v Anglii, Itálii a Francii, a spočíval v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř té byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou.[1]
Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, leč mylná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva. Při tomto způsobu také často docházelo k tomu, že odsouzenec nezemřel v důsledku popálenin, ale v důsledku udušení nebo otravy oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které nevedly ke konečné smrti. Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení.
Trest smrti byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován - nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum, těsně před smrtí zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky (např. byl odsouzenci na krk zavěšen váček střelného prachu).
Historie upalování na hranici je dlouhá, nařizoval ho již Chammurapiho zákoník, zmínky o něm je možno nalézt takév bibli (například Leviticus, 20,14, kde je upálení předepsáno jako trest za určitou formu incestu), byla užívána v Řecku i v Římě.
V antice se užívala také řada variant, většinou zvětšujících krutost trestu, například tzv. sicilský býk, dutá mosazná socha býka, v níž byl odsouzenec zavřen a socha byla poté rozžhavena, takže se odsouzenec zaživa upekl (tímto způsobem byl popraven např. svatý Eustach), nebo tzv. tunica molesta, oděv napuštěný hořlavinou a poté zapálený. V tomto případě ale nejde o upálení na hranici.
Upálení na hranici bylo často užíváno ve středověku (v této době bylo užíváno především jako trest za zločiny proti církvi, například kacířství a čarodějnictví, v tomto směru častými a okázalými popravami upálením na hranici proslula inkvizice). V tomto období bylo pro kacířství či čarodějnictví upáleno mnoho významných osobností, včetně například Jana Husa či Giordana Bruna (viz seznam níže).
V 18. století začalo být považováno za barbarskou praktiku a jako takové postupně přestalo být v Evropě užíváno. Poslední zákonná poprava upálením na hranici v Evropě se uskutečnila v roce 1834 v rámci španělské inkvizice.[2] V některých zemích ale upalování přežilo až do 20. století, převážně jako forma lynčování (například tzv. necklacing v Jižní Africe[3]), výjimečně i jako oficiální forma trestu smrti.[4] Ani zde však nejde o upálení na hranici v pravém slova smyslu.
