Václav Antonín Kounic

Hrabě Kounic

Václav Antonín hrabě Kounic, něm. Wenzel Anton Graf Kaunitz (* 2. února 1711, Vídeň; † 27. června 1794, Mariahilf u Vídně), od roku 1764 říšský kníže z Kounic-Rietbergu, byl rakouský státník osvícenského absolutismu, říšský dvorní rada a diplomat.

Václav Antonín hrabě Kounic studoval ve Vídni, Lipsku a Leydenu. Od roku 1735 byl v rakouských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Rakouského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako rakouský velvyslanec v Paříži.

Od roku 1753 byl odpovědný jako domácí, dvorský a státní kancléř za rakouskou Zahraniční politika|zahraniční politiku za vlády Marie Terezie (do 19. srpna 1792). Zastával protibritskou vnější politiku - zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci von Bartensteinovi. Se záměrem znovu nabýt Slezska realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku 1749 a známý též jako »revoluce diplomatů«), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během války byl Kounic nejbližším poradcem Marie Terezie a množství vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté se uplatňovala jeho politika nejprve proti Rusku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy, vrátil se znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku 1761 se ve Svídnice stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže 'Zu den drei Kanonen'. Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno neplatily za zajištěné.Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. Dne 27. ledna 1776 byl jmenován knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II., prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra »jakobínem«. Roku 1793 Kounic odstupuje z funkce, poté co František II. postoupil Polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.

Úhrnem sloužil Kounic pod vládou pěti různých Habsburských panovníků, počínaje císařem Karlem VI. a konče Františkem II.

Jeho potomci, svobodní páni z Kounic-Rietbergu, brzy vymřeli. Jeho vnučka Marie Eleonore se vdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, Klementa Václava Metternicha.

[editovat] Literatura

• Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
• Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rittberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
• Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
• Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
• Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3525359063>
• Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
• Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
• Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.