Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
 |
Tento článek obsahuje informace, které nejsou ověřené. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámen, opravte, prosíme, nepřesnosti a doplňte prameny (literaturu apod.), které dokládají uvedená tvrzení. |
| Václav Klaus | |
|---|---|
 |
|
| Úřadující | |
| Přijal funkci: 7. března 2003 |
|
| Předchůdce | Václav Havel |
|
|
|
| Ve funkci: 2. července 1992 – 2. ledna 1998 |
|
| Předchůdce | Petr Pithart (v rámci federace) |
| Nástupce | Josef Tošovský |
|
Místopředseda federální vlády a
ministr financí ČSFR |
|
| Ve funkci: 10. prosince 1989 – 2. července 1992 |
|
| Předseda vlády | Marián Čalfa |
| Předchůdce | Jan Stejskal |
| Nástupce | Jan Klak pro ČR Ivan Kočárník |
|
1. předseda ODS
|
|
| Ve funkci: 21. dubna 1991 – 15. prosince 2002 |
|
| Nástupce | Mirek Topolánek |
|
Jediný předseda Občanského fóra
|
|
| Ve funkci: 13. října 1990 – 23. února 1991 |
|
| Nástupce | Uskupení zaniklo |
|
|
|
| Narození | 19. června 1941 (67 let) Praha, Protektorát Čechy a Morava |
| Politická strana | ODS |
| Manžel/ka | Livia Klausová |
| Alma mater | Vysoká škola ekonomická v Praze |
Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., Dr.h.c.[1] (* 19. června 1941 Praha) je druhým prezidentem České republiky. V minulosti působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí nejprve ČSSR a později ČSFR. Od roku 1992 do roku 1997 zastával post předsedy vlády ČR a poté, mezi lety 1998 a 2002, byl předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Prezidentem České republiky je od roku 2003, v roce 2008 obhájil svůj mandát pro druhé volební období.
V letech 1958–1963 studoval Václav Klaus zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií. Po úspěšném absolvování studia dostal tzv. umístěnku do podniku zahraničního obchodu a nastoupil na základní vojenskou službu, ovšem do Dukly Praha jako ligový basketbalista, takže běžnou vojenskou službou projít nemusel. V té době se také přihlásil do konkursu na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV a místo získal. V ústavu se setkal se zahraniční literaturou a absolvoval i dvě studijní stáže, v Itálii (1966) a v Cornell University v USA (1969). V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd.
V roce 1970 byl, podle své autobiografie, nucen opustit vědeckou kariéru, odešel pracovat do československé státní banky, kde se setkal například s Janem Stráským. Po roce práce na okresní pobočce v Praze 1 se dostal do odboru ekonomicko-matematických výpočtů při ústředí SBČS. V roce 1987 se vrátil k akademické činnosti v Prognostickém ústavu ČSAV (založeném o dva roky dříve). Několik dní po 17. listopadu 1989 se dostal do kontaktu s Václavem Havlem, děním v Občanském fóru (OF) a tedy do politiky.
Václav Klaus je ženatý, s manželkou Livií má dva syny, Václava (* 1969[2]) a Jana (* 1974[3]). V mládí hrál basketbal, dodnes lyžuje a hraje tenis. V létě 2002 zveřejnil deník Blesk fotografie Václava Klause s mladou blondýnkou, Klárou Lohniskou, milostná aféra však Klausův manželský život dlouhodobě neovlivnila;[4][5][6] v březnu 2008 se v médiích objevila jména dalších dvou dalších letušek, se kterými měl Klaus údajně poměr.[7][8]
2. června 2008 podstoupil na Ortopedické klinice FN Bulovka a 1. LF UK operaci náhrady kýčelního kloubu, kdy mu byl voperován necementový model, který se běžně používá u mladších sportovně založených pacientů. Lékařský tým vedl přednosta kliniky prof. MUDr. Pavel Dungl, DrSc.[9]
Klaus byl v Občanském fóru jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého. Již velmi záhy se Klaus dostal do názorových střetů s vedoucí osobností OF, Václavem Havlem, které provázely i jeho další politickou kariéru (např. v otázce směřování OF do podoby politické strany). V prosinci 1989 se stal československým ministrem financí, nominován OF do vlády Mariána Čalfy.
Na konci roku 1990 se stal předsedou Občanského fóra, což bylo vesměs vnímáno jako porážka předchozího liberálně-sociálního vedení. Klausovi se jeho koncepci OF jako pravicové strany (v kontrastu s představou široce středového „hnutí“) nepodařilo zpočátku prosadit.
V lednu 1991 získal Klaus pro svou představu fungování strany i změn ve vládě ještě silnější podporu delegátů dalšího sjezdu, ale pokračující neshody vedly k zániku OF v dubnu roku 1991, respektive k rozštěpení na Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Občanské hnutí (OH). Klaus byl jedním ze spoluzakladatelů ODS, zamýšlené a budované jako strana s jasnou strukturou a pravicovým politickým programem. Naopak OH bylo spíše levicově-liberální a i název vyjadřoval odpor k negativně vnímané stranickosti. Po rozpadu OF někteří jeho členové vstupovali i do dalších stran, např. ODA (vznikla samostatně již v r. 1989 jako první pravicová strana, po vzniku OF se stala jeho kolektivním členem, po zániku se opět osamostatnila), KDS Václava Bendy, či do obnovené ČSSD. Rozdělení na OH s většinou členů vlády a ODS s většinou v krajích však bylo podstatné.
V říjnu roku 1991 byl jmenován místopředsedou vlády ČSFR. ODS pod jeho vedením a s programem reforem „Svoboda a prosperita“ zvítězila ve volbách v červnu 1992 a Václav Klaus stal se předsedou vlády České republiky, tehdy ještě v rámci československé federace.
Spolu s předsedou slovenské vlády Vladimírem Mečiarem se významně podílel na dojednání rozdělení Československa, ke kterému došlo k 1. lednu 1993. V letech 1993 až 1998 byl Klaus premiérem už samostatné České republiky.
Pod jeho vedením, zpočátku jako ministra financí, později jako premiéra, proběhla transformace socialistického plánovaného hospodářství k tržní ekonomice. Významnou částí tohoto procesu byla privatizace, největší část státního majetku byla privatizována „kupónovou metodou“ (Klaus je proto někdy označován jako „otec kuponové privatizace“).
V roce 1996 ODS opět vyhrála volby, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana umožnil Klausovi sestavit pouze menšinovou vládu, v koalici s KDU-ČSL a ODA, tolerovanou ČSSD. Druhá Klausova vláda musela na jaře 1997 kvůli zhoršující se ekonomické situaci přijmout řadu drastických rozpočtových škrtů, označovaných jako „úsporné balíčky“.
ODS pak čelila skandálu s nejasným financováním (např. dary od podnikatelů, účastnících se privatizace, poukázané přes nastrčené nebo smyšlené osoby) a spekulace se objevily i kolem Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, sloužící k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus vědět, a zpráva o údajné Klausově vile ve Švýcarsku, uveřejněná televizí Nova. Zpráva o vile se ukázala jako nepravdivá[10][11], podezření o financování ODS se potvrdila jenom z části, když jí bylo prokázáno krytí skutečných sponzorů falešnými (stav v roce 2005). Stručný popis situace Sponzorský skandál ODS[12]: Po rezignaci ministrů za KDU-ČSL a ODA podal Václav Klaus 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády.
17. prosince 1997 Václav Havel pověřil Josefa Tošovského sestavením úřednické vlády, což bylo částečně vnímáno jako Havlovo vítězství a porážka Klause. Nová vláda byla následně jmenována 2. ledna 1998.
Klaus obvinění z účasti na korupci odmítl a na mimořádném kongresu své strany v Poděbradech získal důvěru většiny delegátů pro pokračování ve funkci předsedy strany. Vnitrostranická opozice proti Klausovi vytvořila odštěpeneckou platformu, která další měsíc vstoupila do vznikající Unie svobody (US). Události kolem pádu vlády a rozštěpení ODS vedly k vytvoření mnoha proti-Klausovských nepřátelství, propadu popularity ODS u voličů[13] a určitému odlivu členů[14].
Další skandál chronologicky patří až do další etapy. Dne 4. června 2000 byl Klaus, přestože byl ten den zaneprázdněn, donucen účastnit se diskuzního pořadu České televize „V pravé poledne“[zdroj?], a to díky skutečnosti, že už nějakou dobu běžela na ČT upoutávka, která jeho účast slibovala. Druhý den byl moderátor tohoto pořadu Roman Prorok na základě stížností Václava Klause a dalšího účastníka diskuze Miloše Zemana propuštěn [15]. Dotyčným se údajně nelíbil způsob, jak jim moderátor kladl otázky[zdroj?].
V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Vládu sestavil předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman, ovšem za podpory opoziční ODS, dohodnuté v tzv. „opoziční smlouvě“. V rámci rozdělení funkcí v této smlouvě se Václav Klaus stal naopak předsedou poslanecké sněmovny. Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní se staly předmětem ostré kritiky médií a vedlo k nespokojenosti významné části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ (listopad 1999) kterou podepsalo 200 000 občanů a která přivedla na náměstí desetisícové demonstrace, požadující odchod Klause i Zemana (prosinec 1999).
Během krize v České televizi v prosinci 2000, která nastala poté, co byl Radou České televize po odvolaném Dušanu Chmelíčkovi zvolen novým generálním ředitelem Jiří Hodač, se Václav Klaus spolu s Kateřinou Dostálovou, Ivanem Langerem a dalšími politiky z ODS postavil na stranu nového vedení představovaného Hodačem a jím jmenovanou ředitelkou zpravodajství Janou Bobošíkovou. Stávkující zaměstnance naopak podporovali politici z Unie svobody v čele s Ivanem Pilipem a Janem Rumlem. Krize vyvrcholila demonstracemi na Václavském náměstí, rezignací v nemocnici hospitalizovaného Hodače, odvoláním Rady ČT Poslaneckou sněmovnou a zvolením Jiřího Balvína generálním ředitelem ČT.
V dalších volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici, a Klaus se později rozhodl na předsedu ODS znovu nekandidovat, a oznámil úmysl kandidovat na prezidenta. Ve funkci předsedy ODS ho nahradil Mirek Topolánek, Václav Klaus se stal čestným předsedou strany.
Klausova prezidentská kandidatura, vrchol jeho politické kariéry a snažení, byla nakonec úspěšná, 28. února 2003 byl ve třetím kole potřetí opakované volby 142 hlasy z 281 zvolen prezidentem České republiky. Klaus se ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl inaugurován 7. března 2003.
15. února 2008 byl ve třetím kole druhé volby potvrzen ve funkci prezidenta, když získal 141 hlasů ze 140 potřebných (nutná nadpoloviční většina všech přítomných poslanců a senátorů), přičemž porazil hlavního protikandidáta Jana Švejnara nominovaného Stranou zelených (Jana Bobošíková, kandidátka KSČM, stáhla svou kandidaturu ještě před započetím prvního kola druhé volby).
Jeho první volební období vypršelo 7. března 2008, kdy rovněž složil přísahu pro druhé volební období. Jeho druhý mandát vyprší 7. března 2013, poté už nebude moct znova kandidovat, ústava mu však umožňuje kandidovat po zvolení dalšího prezidenta. Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. čl. 57 Ústavy České republiky. V souvislosti s úvahami o zavedení přímé volby hlavy státu občany, se objevily úvahy, že by tato ústavní změna Klausovi mohla umožnit 3. kandidaturu.[16]
Z funkce prezidenta republiky Klaus vetoval například Zákon o registrovaném partnerství (přehlasován) či tzv. Antidiskriminační zákon [17]
Přístupovou smlouvu podepsali Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách [1] [2] [3].
Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Václava Klause 29. října 2004 v Římě za Českou republiku podepsali tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda [4], (str. 2).
V roce 2008 Václav Klaus opakovaně prohlašoval, že Lisabonskou smlouvu nepodepíše.
V roce 2008 Klaus opět kandiduje na funkci prezidenta. Jeho soupeřem v první volbě byl Jan Švejnar. Ani tři kola první volby, která proběhla 8. a 9. února však žádného vítěze nepřinesla, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jen jediný hlas navíc. Klaus řekl, že hodlá kandidovat na prezidenta i v dalších volbách.[18] V druhé prezidentské volbě 15. února 2008 byl ve třetím kole zvolen prezidentem. Pomohly mu k tomu hlasy tří dnes již bývalých členů ČSSD, Miloše Melčáka, Michala Pohanky a předsedy KVV ČSSD Královéhradeckého kraje Evžena Snítilého. Představitelé opoziční ČSSD jsou přesvědčeni, že za těmito zázračnými prozřeními stojí korupce nebo vydírání. Evžen Snítilý se v první volbě zdržel hlasování. Po druhém kole byl vyloučen z poslaneckého klubu ČSSD, čímž se počet členů klubu snížil na 71. Domovská organizace (OVV ČSSD v Náchodě) vyloučila Snítilého 3. března 2008. Snítilý byl stranou vyzván ke složení poslaneckého mandátu, ten si však mandát ponechal a slíbil, že bude i nadále hájit sociálně-demokratické hodnoty.
Během politické kariéry byl Klaus oceněn řadou politických ocenění a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí[19][20]. Například 27. 12. 2007 převzal Puškinovu medaili, kterou mu udělil Vladimír Putin, udělovanou osobnostem, které se významně zasloužily o šíření a studium ruštiny, uchovávání kulturního dědictví a sbližování různých kultur a národů.
Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Častým předmětem kritiky je Klausovo vedení ekonomické transformace, v duchu úzce pojaté ideologie volného trhu (neoliberalismu, „tržního fundamentalismu“).
Pravicoví kritici Klausovi vytýkají zanedbání právního rámce transformace, nebo dokonce despekt k právu. Klaus je často považován za politika nepřímo odpovědného za nejasnost až podvody při privatizaci a tzv. tunelování. Miloš Zeman, spolu s Klausem autor „opoziční smlouvy“, v jednom ze svých expresivních výroků nepřímo označil Klausovu vládu za „vládu zlodějů a tunelářů“. Naopak kladné hodnocení Klause vychází ze závěru, že i přes dílčí problémy byla transformace úspěšná, a privatizace se zdařila, především vzhledem k předtím nevyzkoušeném postupu.
Jiným problémem je otázka nejasností financování ODS, které vedlo v roce 1997 k pádu vlády. Většina podezření se sice soudně nepotvrdila, ale ani nevyvrátila způsobem, který by přesvědčil většinu veřejnosti. (Např. svědci z aparátu ODS vypovídali, že si nepamatují apod. Dále svědectví švýcarských diplomatických kruhů dokládá „neschopnost“ českých úřadů účinně podat žádost o právní pomoc Švýcarska, jak proniklo i do jednoho z českých médií, Respektu.) ODS a Klausovi příznivci se problémy roku 1997 snaží naopak vykládat jako vnitrostranický boj o moc, vyvolaný ambicemi místopředsedů ODS, případně podporovaný „Hradem“. Pro prohlášení členů ODS v Klausově nepřítomnosti prosazují dramatické označení „Sarajevský atentát“.
Z pravicových pozic je Klaus často kritizován za nedostatečnou odvahu k nepopulárním krokům a reformám v pozdější části svého působení ve funkci premiéra, například došlo jen k nepatrnému pokroku v deregulaci nájemného. Dál za to, že podporuje tu část silného státu (proti kterému jinak vystupuje), která je užitečná k prosazení zájmů jeho příznivců. V této souvislosti je rovněž zmiňována privatizace bank, kterou místo v rétorice vždy pravicového Klause provedla vláda pod vedením Miloše Zemana.
Ve funkci prezidenta Klaus uspěl u české veřejnosti, podle kritiků ale za cenu až populistického vystupování. Naopak působení v zahraniční politice je v českých médiích i v zahraničí hodnoceno spíš jako kontroverzní. Kritizován je Klausův „euroskepticismus“ [5] či „eurorealismus“ [6]; spojenci v tomto postoji jsou britští konzervativci.
Kromě názorů na podobu evropské integrace resp. fungování Evropskou unii patří ke kontroverzním i Klausovy názory na neziskové organizace („NGOismus“) a problematiku ochrany životního prostředí.
Někteří příznivci pravice mu rovněž vyčítají jeho „levicové“ názory např. na války v bývalé Jugoslávii a v Iráku.
Václav Klaus kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však veto často používá. Naproti tomu omezil udělování prezidentské milosti.
Klaus je rovněž svými kritiky obviňován, že zcela nevěcně odsouvá a bagatelizuje problémy, které buďto nabourávají jeho „pragmatické“ vidění světa, nebo jsou pronášeny lidmi, které Klaus z nějakého důvodu nerespektuje. Pověstným se stal například jeho výrok, že ekologie je pavěda [zdroj?], nebo tvrzení, že je to pouze ona pověstná třešnička na dortu, kterou bude třeba zabývat se až teprve ve chvíli, kdy už budou všechny ostatní problémy vyřešeny.[zdroj?]
Za tyto a podobné antiekologické výroky mj. Václav Klaus opakovaně obdržel v anketě „antiekologický výrok roku“ cenu nazvanou „zelená perla roku“.
Václav Klaus působí v občanském sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), jehož je i zakladatelem.
Klaus patří k hlasitým kritikům názoru, že globální oteplování je antropogenní (způsobeno člověkem). Rovněž dlouhodobě kritizuje panel IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Staví se proti termínu vědecký konsenzus, který je podle Klause „vždy dosahován hlasitou menšinou, nikoli tichou většinou“ [21]
Klaus označuje environmentalismus za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: „Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.“. [22] V rozhovoru pro HN řekl, že „environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví“ [23]. Tento názor zopakoval v diskuzi se čtenáři Financial Times: „Environmentalismus – nikoli ochrana přírody (a životního prostředí) – je levicová ideologie.“ [24]
Klausovi odpůrci poukazují na to, že jeho názory jsou menšinové, obzvláště u politiků jeho postavení. Klaus tento fakt vysvětluje tak, že „bič politické korektnosti přiškrcuje hlas dalších politiků špičkového formátu“ [23].
Klaus nezpochybňuje existenci globálního oteplování, je však hlasitým kritikem boje proti němu. Globální oteplování je podle Klause přirozeného původu, a boj proti němu tak podle něho nemá smysl. Klaus rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení problému spatřuje v adaptaci a technologickém pokroku: „Namísto marných pokusů s ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit.“ [22]
Své názory na boj proti globálnímu oteplování shrnuje ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta.
V červnu 2007 uvedl jako vůbec první hlava státu kontroverzní film Martina Durkina – The Great Global Warming Swindle. Tento film porušil předpisy britského úřadu pro vysílání Ofcom, který jej označil za neetický a záměrně překrucující názory některých v něm vystupujících vědců. Channel Four, který film v Británii uvedl, bude muset odvysílat hlavní body kritického verdiktu. [7]
Václav Klaus je literárně velice činný, celkem vydal 34 různých titulů.
Michal Viewegh, Báječná léta s Klausem, únor 2002 - Podle autora knihy bylo načasování jejího vydání před parlamentními volbami v červnu 2002 záměrné a jeho cílem bylo snížit šance Občanské demokratické strany na výhru ve volbách. Kniha obsahuje citáty z Klausovy knihy Narovinu. Některými lidmi byla přijata se smíšenými až negativními pocity.[26]
 |
Související články obsahuje Portál Politika |
| Předchůdce | Václav Klaus | Nástupce |
|---|---|---|
| Jan Stejskal | Ministr financí Československé federativní republiky 1989–1992 |
Jan Klak |
| vznik strany | Předseda Občanské demokratické strany 1991-2002 |
Mirek Topolánek |
| Petr Pithart | Premiér České republiky (i v rámci federace) 1992–1998 |
Josef Tošovský |
| Miloš Zeman | Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1998-2002 |
Lubomír Zaorálek |
| Václav Havel | Prezident České republiky od 2003 |
úřadující |
