Václavská hagiografie

Svatováclavská hagiografie je hagiografie zabývající se svatým Václavem. V české literatuře, zejména pak v literatuře do 14. století, zaujímá popis života svatého Václava výjimečné místo. V případě svatého Václava je velmi důležitá skutečnost, že již od počátku nebyl jen českým světcem, ale že se jeho kult rozmáhal i Některá díla, která byla o tomto světci napsána ovlivnila další literaturu, zároveň lze říci, že pozdější díla nemají pro historické poznání svatého Václava a jeho doby žádný význam, přesto jsou důležitým dokladem o době v níž vznikala.

Svatováclavská hagiografie prošla stejným vývojem jako prochází legendy většiny světců, kteří se dostali do širšího povědomí, prakticky to znamená, že legendy se mění podle dobového vkusu a podle obliby daného světce klesá či stoupá počet jeho zázraků. Svatý Václav patřil velmi dlouhou dobu k významným světcům a proto je jeho hagiografie velmi nepřehledná.

[editovat] Základní václavské legendy

Z doby života svatého Václava o něm neexistují téměř žádní zprávy, což umožnilo obrovský rozmach svatováclavských legend u nichž je v některých případech velmi obtížné určit časové zařazení či určit vzájemné vztahy mezi nimi. Obecně se za prvotní latinskou svatováclavskou legendu považuje Crescente fide christiana (Když vzrůstala křesťanská víra) o níž se soudí, že vznikla v době vzniku pražského biskupství tj. kolem roku, pravděpodobně těsně po roce 973, za nejpozdější dobu jejího vzniku bývá uváděn rok 976. Problémem u této legendy je, že u ní existuje několik verzí a zároveň se předpokládá existence několika ztracených verzí. V zásadě existují dvě hlavní verze této legendy Crescente I a Crescente II, která je rozšířením první verze. Na Crenscente navazuje Gumpoldova legenda sepsaná mantovským biskupem Gumpoldem na příkaz císaře Otty II. kolem roku 980, nejpozději však roku 983.

Další vývoj legend je předmětem dlouhodobého sporu v němž hlavní roli hraje legenda tzv. Kristiána, kterou mnozí historici zařazují do 10. století ^[1] zatímco jiní tuto legendu zařazují do 14. století^[2], v poslední době však začíná převažovat shoda, že tzv. Kristián vznikl koncem 10. století. Z Kristiána pak vychází legenda Ut annuncietur I, která podle názoru Jaroslava Ludvíkovského ^[3] vznikla před rokem 1253. Rok 1253 má opodstatnění, protože Ludvíkovský dokazuje, že tato legenda vznikla za života Václava I.. Další stěžejní legendou pak byla legenda Oriente I. (též Oriente iam sole), datování této legendy je mimořádně problematické a prakticky je datována pouze tím, že vycházela z Ut annuncietur I. a že jí znal autor Ut annuncietur II., která je datována do rozmezí let 1260-1300. Tento koncept však narušuje legenda označená jako Ut annuncietur I.a, která evidentně přejímá pasáže z Oriente I., ale je nepravděpodobné, že by ve velmi krátkém úseku vzniklo jak Oriente I tak Ut annuncietur I., protože tyto legendy jsou evidentně ve vzájemné vazbě uvažuje se i o jiných možnostech. Oldřich Králík se pokusil prokázat, že legenda Ut annuncietur I.a vznikla pravděpodobně za vlády Přemysla Otakara II..

Tuto posloupnost václavské hagiografie lze označit jako hlavní či oficiální, do této linie lze ještě zařadit Kosmovu kroniku, která si však v příslušných kapitolách nekladla za cíl oslavovat Václava, ale spojit ho se svatým Vojtěchem.

Na tuto hlavní linii Václavských legend, pak navázal Karel IV., který využil i novinky, které zavedl Kosmas. V průběhu husitství nevznikala hagiografická díla, ačkoli Václavův kult v tomto období spíše narůstal. Poté byl život sv. Václava zpracován v Kronice české Václava Hájka z Libočan. Dalším dílem, které sice není programově hagiografické vyšlo v roce 1585 pod názvem „Historické obrazy ze života a umučení svatého Václava“.

Po roce 1620 došlo k uvědomělému potlačování kultu sv. Václava, který se odrazil i na literární tvorbě k tomuto tématu.

Mimo této hlavní větve vznikla v 10. století vedlejší větev václavské hagiografie. Do této větve patří pouze dvě legendy a to Laurentinova legenda nazývaná též Utrpení sv. Václava, která se zachovala v jediném rukopise v klášteře v Monte Cassinu a není pravděpodobné, že by byla někdy rozšířena mimo tento klášter. Druhou legendou, kterou řadíme do této větve je první staroslověnská legenda, která se zachovala v charvátských a ruských opisech. Tyto dvě legendy se odlišují od oficiální větve takovým způsobem, že prakticky není jasné zda s ní jsou v nějakém vztahu. Přestože jsou tyto dvě legendy odděleny vzdáleností i jazykem, existuje mezi nimi evidentní příbuznost, kterou nelze vyložit jinak než existencí společné předlohy. O rekonstrukci a zařazení této předlohy se pokusilo více literárních historiků a rozborem došli k názoru, že tato předloha musela vzniknout po Gumpoldově legendě, ale před tzv. Kristiánem.

[editovat] Struktura václavských legend

Každé hagiografické dílo obsahuje některé základní části v případě svatého Václava se jedná o čtyři části: popis života, umučení, translace a posmrtné zázraky. Tyto části prošly poměrně složitým vývojem, který odráží názory období v němž je legenda psána a zároveň ukazuje priority jednotlivých děl. Z počtu zázraků lze také usoudit, jak byl světec populární. Zázraky v legendách totiž nemusí pouze přibývat, ale mohou i mizet. Počet zázraků určuje více faktorů, přičemž u světců Václavova typu se jedná jednak o tlak politický a jednak o tlak liturgický, který se projevuje v rozsahu čtení.

[editovat] Život svatého Václava

Jelikož se o životě sv. Václava neví prakticky nic, existovala možnost rozvíjet hagiografii mnoha směry. Prvotní latinské legendy si kladou za cíl vylíčit Václava jako ideál křesťanského panovníka, přesto přijímají realitu tehdejšího přemyslovského státu. Později dochází k potlačení těchto prvků a Václav se stává více současníkem doby v níž je psána legenda.

Prvotním prvkem, který se v těchto legendách objevuje je jeho vzdělání, které je líčeno jako velmi kvalitní, zpočátku je spojováno se znalostí cyrilice, ale tento prvek při schizmatu mizí a je kladen důraz na vzdělání latinské a řecké, vzdělání tohoto typu bylo v jeho době nejen nepravděpodobné, ale prakticky zcela vyloučené, jedná se o idealizaci směrem k postavě vládce-kněze. V legendě tzv. Kristiána se objevuje vliv svaté Ludmily, čímž dochází ke spojení mezi ním a novou legendou. Vliv Ludmily je samozřejmě pozitivní u Kristiána právě jejím vlivem získává staroslověnské vzdělání, tento prvek později (zvláště v Kosmově kronice) mizí, což je způsobeno především snahou o zalmčení existence staroslověnské liturgie. V rámci tohoto svého vzdělání byl pokřtěn, zajímavostí je, že staroslověnská legenda hovoří o obřadu postřižin.

Dále se projevuje běžná topoi těžkého dětství, kde se v jeho matce Drahomíře odráží prvek nevzdělanosti a pohanství, ta po smrti jeho otce Vratislava má tendenci bránit jeho vzdělání. Tento prvek také umožní vysvětlit, proč se nestane knězem - musí převzít vládu. Po převzetí vlády vyžene matku a zavražděnou Ludmilu nechá převést z Tetína na pražský hrad. V Drahomíře se tak pravděpodobně odráží stav země, kdy křesťanství nebylo obecně přijímáno. Ve vyhnání Drahomíry lze najít také vodítko změn úlohy křesťanství, protože v pozdějších legendách ji povolává zpět.

Jeho život jako knížete je líčen jako vzestup křesťanství, později je líčen jako ideální vládce, ale např. Kristián uvádí, že kněžím darovával mimo bohatství i otroky, je zde líčeno jeho pokání, které činil v případech kdy se opil. Pozdější legendy se posouvají do stavu, kdy vykupuje otroky a lituje, že jim nemůže pomoci všem a ještě později se tento motiv zcela vytrácí. Také se v počátečních verzích objevuje zákaz hospod a trestání opilců, to se později mění na přesvědčování opilců a naopak se objevuje motiv nechuti k trestu smrti a mučení. Jeho život je líčen v téměř mnišské podobě a v některých legendách se objeví i jeho touha stát se mnichem v Římě. Ve všech legendách je samozřejmě líčena snaha o zakládání nových kostelů a podpora křesťanství.

Značnou obměnou prochází i Václavův vztah k Německu. Který se mění od přítele Jindřicha až po obránce České země.

[editovat] Umučení

Popis smrti je víceméně konstantní a spočívá v nábožensky motivované vraždě, pobití jeho přátel a vyhnání kněží a spojenců. V Kosmově kronice se objevuje politicky motivovaná snaha změnit bratrovraždu na nemožnost mu pomoci, tato snaha vychází z potřeby vychválit Boleslava. V každém případě původní téma smrti vypadá tak, že byl pozván do Boleslavy, zde napřed Boleslav dlouho nemá odvahu a pak ani sílu ho zabít, je zabit jeho přáteli, když se utíká schovat do kostela.

[editovat] Translace

K translaci došlo, podle nejstarších legend 4. března roku 932 nebo 938, rok je nejistý, protože není jistý rok úmrtí a je definována jako třetí rok po jeho smrti a údajně se jí účastnil i Boleslav I.. Zajímavostí je, že tento rok se snažil Kosmas posunout tak, aby se translace mohl přímo účastnit i svatý Vojtěch.

[editovat] Posmrtné zázraky

Počet zázraků učiněný Václavem je proměnlivý, ačkoli nelze tvrdit, že se zvyšoval neustále, lze říci, že počet zázraků měl rostoucí tendenci.

První zázrak se udála již při jeho úmrtí, ale i zde panuje nejednota legend o jaký zázrak šlo. Shoda je v tom, že mu přirostla nějaká uťatá část těla (u Kristiána ucho, u Vavřince prsty na ruce, atp.), zásadní rozdíl je však v pojetí tohoto zázraku, podle některých legend (první pravděpodobně u Kristiána či spíše jeho nedochované předlohy) se zjevil své sestře Přibyslavě a řekl (či ukázal) jí, kde najde toto ucho, ona mu ho přiložila teprve v hrobě. Takovýto zázrak spojený se zjevením se byl mnohem významnější než samotný srůst.

[editovat] Reference

1. ↑ Oldřich Králík Kosmova kronika a předchozí tradice
2. ↑ Zdeněk Fiala Hlavní pramen legendy Kristiánovy
3. ↑ Václavská legenda 13. století