Válka v Jugoslávii

Válka v Jugoslávii
Konflikt:
Konec Jugoslávie
Trvání: 1991 - 2001 Místo: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna, FR Jugoslávie (Kosovo, údolí Preševo), Makedonie Casus belli: růst nacionalismu Výsledek: Vznik nových států: Slovinska, Chorvatska, Makedonie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Srbska a Kosova Změny území: {{{Území}}}
Strany
Slovinsko Chorvatsko Bosna a Hercegovina NATO Kosovská osvobozenecká armáda UÇPMB Národní osvobozenecká armáda	Jugoslávie Bosenští Srbové Chorvatští Srbové Srbské dobrovolnické gardy FR Jugoslávie
Velitelé
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Válka v Jugoslávii (občas nesprávně nazývaná občanská válka v Jugoslávii) byl válečný konflikt, který začal jako nepokoje mezi jednotlivými státy SFRJ a skončil rozpadem země na dnešní nezávislé státy.

[editovat] Průběh

Postupně se osamostatnily všechny bývalé svazové republiky.

Nejprve začaly ozbrojené střety mezi Slovinci a Srby kontrolovanou Jugoslávskou lidovou armádou. Trvaly jen deset dnů v roce 1991 jsou názývány Slovinská válka za nezávislost.

V březnu roku 1991 se v bývalé Titově lovecké chatě v Karadjordjevu ve Vojvodině sešli Slobodan Miloševič a Franjo Tudjman, a dohodli se na rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. Zmařil ji však odpor bosenských Muslimů i pozdější roztržka mezi Srby a Chorvaty.^[zdroj?]

[editovat] Chorvatská válka za nezávislost

V letech 1991 – 1995 probíhala tzv. Chorvatská válka za nezávislost. Když sněm svazové Socialistické republiky Chorvatsko v červnu 1991 vyhlásil nezávislost na Jugoslávii a prohlásil Chorvatsko jako "stát Chorvatů", zareagovali na to Srbové žijící na území bývalé Vojenské hranice přáním setrvat v rámci Jugoslávie. S podporou jugoslávské armády Srbové tuto část Chorvatska během několika měsíců trvající války ovládli. K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovniku (chorvatské vítězství). Na podzim 1991 se fronta stabilizovala, došlo k uzavření příměří, které měly kontrolovat jednotky OSN (nikdy nebylo 100% dodržováno) a Jugoslávská armáda se pod mezinárodním diplomatickým tlakem stáhla. Krajinští Srbové vyhlásili nezávislou republiku Srbská krajina s hlavním městem Knin a prezidentem dr. Milanem Martićem, loajální k srbsko-černohorské Jugoslávii. Chorvatské území obývané převážně etnickými Srby mělo rozlohu přes 17000 km² a chorvatské vedení nechtělo dopustit vznik nově vyhlášené republiky Srbská krajina. Během let 1992 - 1994 obě strany příměří porušovali, Srbové ostřelovali chorvatská města a Chorvati zase podnikli několik menších ofenziv, dostali se i do střetu s kanadskými vojáky OSN, došlo tedy pouze k částečnému uklidnění situace. Po selhání OSN ^[1] proběhla v srpnu 1995 za podpory letectva NATO rozhodující chorvatská ofenzíva „Oluja“ (Bouře) a došlo k etnické čistce srbského obyvatelstva obývajícího toto území déle než tři století. V rukou Srbů se udržela po roce 1995 jen provincie Východní Slavonie, která byla pod správou OSN až do roku 1998. Vyhnání zhruba 200 tisíc Srbů se neobešlo bez jejich masového vraždění chorvatskými jednotkami^[2][3].

[editovat] Válka v Bosně a Hercegovině

Sarajevské předměstí Grbavica

Současně probíhala válka v Bosně a Hercegovině (1992 – 1995). Právě tato byla nejzuřivější a nejničivější. A to především kvůli tomu, že zde bylo obyvatelstvo národnostně velmi promíchané a tedy spory o jednotlivá území byly veliké. Po úvodní fázi konfliktu se spojili bosenští Chorvati a muslimové (Bosňáci) do federace, v jejímž čele stanul Alija Izetbegović, zatímco srbským obyvatelstvem zde byla vyhlášena Republika srbská. Jejím prezidentem se stal Radovan Karadžić. Vzhledem k vysokohorskému povrchu většiny bosenského území měla válka charakter pozičních střetů a bojů o jednotlivé důležité výšiny a města. Klíčovým střetem se stala bitva o město Brčko, ležící v průsmyku spojujícím západní oblasti Bosny se srbským územím na východě podél řeky Drina. Zde se Srbům podařilo prolomit protivníkovy linie a udržet koridor umožňující přísun zásob a posil z Jugoslávie. Během těchto střetů došlo na obou stranách k masovým vraždám, z nichž největší spáchali Srbové na muslimských civilistech a vojácích 28. divize, zajatých v enklávě Srebrenica, když předtím Bosňáci podporováni bojovníky z al-Káidy prováděli masakry srbského obyvatelstva v jejím okolí. Oficiální čísla Srebrenického masakru hovoří o 8000 muslimských obětí, ovšem tato čísla jsou zpochybňována jako zveličená.^[4]

Součástí občanské války se staly i boje mezi Chorvaty a Bosňáky, jejichž tichým mementem byl zničený most v Mostaru. Ačkoliv stále navenek trvalo "manželství z rozumu" mezi těmito dvěma etniky, probíhaly i zde navzájem uprutné boje, doprovázené masakry, kterých se na bosenské straně účastnili najatí žoldáci z al-Káidy. V této jugoslávské občanské válce bojoval prakticky každý s každým. Po dobytí podstatné části území Bosny a Hercegoviny Chorvaty se postavení bosenských Srbů zhoršilo a docházelo k jejich vyhánění. Muslimsko-chorvatská federace ovládla jihozápad země. Válku ukončila uzavření míru v roce 1995, sjednaná s představiteli Svazové republiky Jugoslávie. Rozdělení země bylo provedeno podle situace na frontě ke konci války, přičemž silně zvýhodněni byli Chorvati, kteří smlouvou získali ve svůj prospěch pohraniční úpravy na několika sporných místech. V zemi jsou dosud přítomné mezinárodní síly NATO.

[editovat] Válka v Kosovu

Budova v Bělehradě po bombardování NATO

Posledním dějstvím války byla válka v Kosovu (od 1999), konflikt mezi Srby a Albánci, jejichž vztahy se od počátku 90. let zhoršovaly. Když byla v roce 1995 podepsána Daytonská dohoda, která uznala Svazovou republiku Jugoslávii v jejich dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova, došlo k vytváření ozbrojených skupin. V roce 1996 vznikla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která zahájila teroristické akce. Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UCK a jugoslávským státem. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UCK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. Podle posledních informací zahynulo v tomto období 2 až 2,5 tisíce Albánců. Britská parlamentní komise a OBSE zveřejnily šokující zprávu, že z oněch 2 tisíc zabitých, přičítaných na vrub Srbům, zavraždila 1500 osob Kosovská osvobozenecká armáda, aby vyprovokovala srbskou armádu k odvetě.^[zdroj?][5] 24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UCK v Juniku. V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševičovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. Jakmile se jugoslávská armáda stáhla, UCK obsadila rozsáhlá území, na kterých začala provádět genocidu nealbánského obyvatelstva. Během prosince její útoky eskalovaly a tak v lednu 1999 zahájila jugoslávská armáda další ofenzívu. V únoru a březnu byla zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem. Od března do června 1999 se do války zapojila NATO na straně kosovských Albánců. Území Srbska bylo více než 3 měsíce intenzivně bombardováno, přičemž došlo k rozsáhlému ničení infrastruktury a kulturního dědictví. Způsobené vojenské škody srbské armádě přitom byly minimální. Během války došlo k celé řadě neobjasněných omylů, jakým bylo například vybombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě americkým letectvem, při kterém zemřelo 5 čínských diplomatů. Konflikt mezi kosovsko-albánským UCK byl ukončen v červnu 1999 mezinárodní okupací Kosova pod vedenim OSN. Provincie však stále zůstala součástí srbského státu a nezávislost se albánským předákům navzdory intenzivní snaze zatím prosadit nepodařilo. Poté v roce 2000 až 2001 se střety již v mnohem menší míře přesunuly do sousedni Makedonie, kde byly ukončeny po dosažení politikých ústupků.

[editovat] Následky

Neutralita této části je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony.

Po ukončení bojů byly velké části bývalé Jugoslávie těžce poškozeny (Slavonie, Bosna a Hercegovina, Dalmácie). Přestože se vlády nových států snaží již mnoho let o obnovu těchto oblastí vlastními silami, to mnohdy nestačí a tak jim pomáhají i bohatší, západní státy. Po válce také vzrostla vlna nacionalismu a náboženského uvědomění (hlavně v Bosně a Hercegovině). Při tzv. "humanitárním bombardování", které mělo být oficiálně namířeno proti těžším vojenským cílům, byly použité kazetové pumy, které jsou určeny proti živým cílům a které byly již předtím mezinárodním společenstvím označeny jako zakázané. Při těchto náletech byla záměrně zničena nebo poškozena i řada civilních cílů jako továrny, elektrárny, mosty a podobně. Krize v této oblasti trvá do teď, přestože již krátce po uzavření míru v oblasti vznikl jeden z největších komplexů vojenských základen USA mimo oficiální území USA - Camp_Bondsteel. Tehdejší jugoslávský vůdce Slobodan Miloševič byl souzen Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii za válečné zločiny, avšak 11. března 2006 byl ve své cele nalezen mrtev.

[editovat] Související články

• Jugoslávie
• Dějiny Chorvatska
• Dějiny Bosny a Hercegoviny

[editovat] Reference

1. ↑ "AP Report on U.S. Peace Strategy," Associated Press, 13 November 1995
2. ↑ http://www.euportal.cz/Articles/666-valecny-zlocinec-v-cele-kosova.aspx
3. ↑ "Croat Mob Attacks Nuns in Fleeing Convoy," Patrick Bishop, Electronic Telegraph, 11 August 1995. "Over 1,000 Serbs Missing in Krajina," Tanjug, 28 January 1997.
4. ↑ http://www.srebrenica-report.com/politics.htm
5. ↑ http://www.zmag.org/crisescurevts/germandocs.htm

[editovat] Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Válka v Jugoslávii

• Třetí balkánská válka
• Žaluji - pohled na jugoslávskou občanskou válkou za srbské strany