Válka v Tichomoří

Válka v Tichomoří
Konflikt:
Trvání: 7. července 1937 - 9. září 1945 Místo: Asie, Pacifik, jeho ostrovy a sousední země. Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Vítězství spojenců Změny území: {{{Území}}}
Strany
Spojenci: Čína (od r. 1937) USA (od r. 1941) U.K. (od r. 1941) Indie (1941) Austrálie (1941) Nizozemí (1941) Svobodná Francie (1941) Nový Zéland (1941) Kanada (1941) SSSR (od r. 1945)	Japonsko Vláda Wang Jingwei (1940) Thajsko (1942) Mandžukuo Mendžiang Svobodná Indie (1943) Třetí říše
Velitelé
Čankajšek, Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill, Stalin (od r. 1945)	Fumimaro Konoe (1937) Hideki Tódžó (1941) Isoroku Jamamoto
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Válka v Tichomoří byla důležitou částí druhé světové války, začala 7. července 1937 druhou čínsko-japonskou válkou, rozrostla se 7. prosince 1941 japonským útokem na Pearl Harbor a skončila japonskou kapitulací 2. září roku 1945. Byl to ozbrojený konflikt, který přímo zasáhl 3 kontinenty (Asie, Severní Amerika a Austrálie) a 2 oceány (Tichý a Indický).

[editovat] Příčiny a vznik

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

[editovat] Průběh války

Spojenecké akce 1942-1945

[editovat] Předehra

Japonsko-čínská válka

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

[editovat] 1941

7. prosince 1941 svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech (víz útok na Pearl Harbor). O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku. 8. prosince došlo k zničujícímu náletu japonských letadel proti filipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a 1/2 amerických bombardérů. Téhož dne došlo k prvním náletům na Hongkong a Singapur. Japonsko poté prudce zaútočilo v Pacifiku a Asii jak na americké základny, tak na britské, francouzské a holandské kolonie a zastavilo se až v dubnu 1942. Ještě do konce roku byly obsazeny ostrovy Guam (10.prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Repulse).

[editovat] 1942

1937-1942

Japonské síly stále rychle postupovaly. 19. ledna kapitulovalo Britské Borneo (Saravak a Brunej), 23. ledna byl obsazen Rabaul, 15. února kapituloval Singapur (viz Boj o Singapur) a 9. března kapitulovala Jáva. Kapitulaci Jávy předcházelo několik námořních bitev. V bitvách v Makassarském průlivu, v Badungském průlivu, v Jávském moři, v Sundském průlivu a v bitvě u Baweanu Japonci zvítězili. Vítězné tažení Japonců pokračovalo dál. V březnu obsadili Buku, Bougainville a Shortlandské ostrovy, 23.března obsadili Andamany. Kromě toho provedli vylodění v Nové Guinei v Lae a Salamauy. 9. dubna kapituloval Bataan a 6. května kapituloval Corregidor — poslední odpor na Filipínách. Během začátku roku podnikly japonci i několik významných náletů a to 19. února nálet na Darwin (Austrálie) a 5. a 9. dubna nálety na Cejlon. Jedinou významnější akcí Američanů byl nálet 16 bombardérů B-25B Mitchell na Tokio 18. dubna. Pak se situace začala obracet, neboť postup japonských pozemních jednotek byl zastaven ve vnitrozemí ostrova Nová Guinea a námořní síly nedokázaly zlomit odpor spojeneckého námořnictva, s nímž se střetly v bitvě v Korálovém moři. Japonské námořní síly vyvolaly dlouho plánovanou rozhodující bitvu s americkými letadlovými loděmi u Midway, ale oproti předpokladům v ní utrpěly zdrcující porážku a jejich útočný potenciál upadl natolik, že už neexistovala žádná naděje na úspěšné vedení útočné námořní války většího rozsahu — od tohoto okamžiku bylo Japonsko na strategické úrovni předurčeno k pasivitě a postupnému pádu, byť na asijské pevnině mohlo ještě nějakou dobu úspěšně útočit. Jediným japonským úspěchem v Midwayské operaci bylo obsazení ostrovů Attu a Kiska (Aleutské ostrovy). 7. srpna se americké jednotky vylodily na Guadalcanalu čímž začaly urputné boje o tento ostrov, které skončily až 7. února evakuací japonců. Během Guadalkanalské kampaně se uskutečnily tyto námořní bitvy: 7. srpna bitva u ostrova Savo, 24.srpna bitva u východních Šalamounů, 12.-13.října bitva u mysu Esperance, 26.října bitva u ostrovů Santa Cruz, 13.-15. listopadu bitva u Guadalcanalu, 30. listopadu bitva u Tassafarongy a 29.-30. ledna 1943 bitva u Rennellova ostrova.

[editovat] 1943

1943-1945

Pro Japonsko nebyl rok 1943 nejúspěšnější - bitva o Guadalcanal skončila 7. února jeho jednoznačnou porážkou. Špatně se vyvíjely i boje na Nové Guinei. 2. ledna se spojenci vylodili u Buny, 4. záři u Salamauy a navíc Japonci při přísunu posil utrpěli porážku v bitvě v Bismarckově moři (2.-4.března). Zadrhával se i postup japonských jednotek v Číně. Jediným výrazným úspěchem bylo tažení v Barmě, ani to však nedokázalo splnit všechny cíle a neslibovalo příliš nadějí do budoucna. Spojenecké síly zahájily svoji ofenzívu v intencích taktiky přeskok z ostrova na ostrov a císařské námořnictvo už nemělo kapacity k odpovídajícím protiakcím. Po skončení bojů o Guadalcanal postupovaly Spojenci Šalamounovými ostrovy na sever k Rabaulu. 5. června se vylodily na ostrově Nová Georgie, 15. srpna se vylodily na ostrově Vella Lavella a 1. listopadu na ostrově Bougainville. Během tohoto tažení se uskutečnila celá řada námořních bitev se střídavými úspěchy - 6. července bitva v zálivu Kula, 13. července bitva u ostrova Kolombangara, 6.-7.srpna bitva v zálivu Vella, 17.-18.srpna bitva u Honariu, 7. října bitva u Vella Lavella, 1. listopadu bitva v zátoce císařovny Augusty, 5. a 11. listopadu nálety na Rabaul a 25. listopadu bitva u mysu sv. Jiří. Ve středním Pacifiku došlo k 20. listopadu k spojeneckému vylodění na Gilbertových ostrovech. V severním Pacifiku probíhaly boje na Aleutách. 26. března došlo k bitvě u Komandorských ostrovů, 29. května spojenci osvobodily ostrov Attu a 27. srpna ostrov Kiska. Americké ponorky ovládly většinu Pacifiku a doslova masakrovaly japonské obchodní loďstvo, na což Japonci nedokázali najít odpovídající protizbraň. Zásobování jejich odloučených postů se hroutilo, evakuaci a přesuny jednotek musely provádět cenné válečné lodě, kterých ale nebylo dost a které byly potřeba jinde. Zkušení piloti umírali a nebylo, kdo by je nahradil, navíc válečná výroba kolabovala pro nedostatek surovin a docházely i pohonné hmoty.

[editovat] 1944

Američané postupně osvobozovali Tichomořské ostrovy od japonské nadvlády. 23. února byly obsazeny Marshallovy ostrovy, 12. srpna Mariany a 15. září Palauské ostrovy. V rámci bojů o Mariany došlo 19.-21.června k bitvě ve Filipínském moři ve které utrpěli Japonci těžkou porážku. Také na Nové Guinei spojenci úspěšně postupovaly. 2. ledna se vylodily v Saidoru, 22. dubna v Hollandii, 17. května v Sami a 30.července v Sansaporu. 17. října se americká vojska vylodila u Leyte na Filipínách. 24.-26. října došlo k bitvě u Leyte, která byla složená z bojů v Subuyanském moři, průlivu Surigao, u Samaru a u mysu Engano v nichž měli Američané naprostou převahu. Císařské námořnictvo po této porážce přestalo pro Spojence představovat významnou vojenskou hrozbu. Do konce roku došlo ještě ke spojeneckému vylodění na Filipínském ostrově Mindanao (15. prosince).

[editovat] 1945

V lednu 1945 další boje o Filipíny - 9.ledna se Američané vylodili na Luzonu. 1. února Spojenci osvobodili Severní Borneo. Dne 19. února se Američané vylodily na Iwodžimě a 1. dubna 1945 na Okinawě, čímž začal útok na japonské ostrovy. Dne 6. srpna 1945 došlo ke svržení atomové bomby na japonské město Hirošima, 9. srpna byla svržena atomová bomba na Nagasaki. Dne 8. srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku, následujícího dne zahájil útok proti japonské armádě v Mandžusku. 15. srpna bylo uzavřeno příměří a byly ukončeny boje, samotný kapitulační akt se odehrál 2. září 1945.

[editovat] Atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki

2. prosince 1942 se americkému vědci italského původu Enrikovi Fermimu zdařila první řízená řetězová reakce. Hlavní práce na konstrukci atomové bomby spočívala na pracovním týmu fyzika Roberta Oppenheimera v Los Alamos v Novém Mexiku. Na konci května 1945 prohlásil Oppenheimer, že je atomová bomba vyrobena.

[editovat] Japonsko vyjednává

Představitelé tří vítězných velmocí (USA, Velké Británie a SSSR) vyzvali na postupimské konferenci japonskou vládu k úplné kapitulaci. Japonská vláda na tyto požadavky nepřistoupila (premiér Suzuki 27. července dokonce prohlásil, že jeho vláda „bude ignorovat požadavky Spojenců“). Spojenci proto obnovili letecké útoky na Tokio a další japonská města. Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Křižník Indianapolis přivezl bomby a řadu odborníků 30. července na ostrov Tinian v Marianách, kde proběhly poslední přípravy.

Přes stálý postup Spojenců v Tichomoří se Japonsko zdráhalo přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Americký prezident Truman byl zneklidněn, neboť vysoké americké ztráty při dobývání Okinawy (7 613 padlých a 31 907 raněných) mohly při delších bojích nebezpečně narůst, zejména až se Spojenci vylodí na japonských hlavních ostrovech, kde je očekávaly více než 2 miliony dobře vyzbrojených japonských vojáků. Za této situace se museli Američané rozhodnout, jak co nejrychleji ukončit válku na Dálném východě. Aby zabránil velkým americkým ztrátám, rozhodl Truman, že k definitivnímu zničení japonského odporu použijí Spojené státy atomovou bombu.

Bombardér B-29 vzlétl 6. srpna ve 2.35 z ostrova Timian a vydal se nad Hirošimu. Bombometčík major Tom Feerebee dostal v 8:13 rozkaz, aby atomovou bombu, nazvanou Little Boy, svrhl. O 2 minuty 17 sekund později byla bomba svržena a za 43 sekund vybuchla 600 metrů nad Hirošimou, kde došlo k ohnivé bouři o rychlosti 1 200 kilometrů za hodinu; všeničící žár trval více než 6 sekund. Do vzdálenosti 1,5 kilometru od epicentra výbuchu se hroutily zdi a ještě v oblasti do čtyř kilometrů vypukly vlivem tepelné vlny požáry. Radioaktivní záření mělo smrtící účinek do okruhu jednoho kilometru od místa výbuchu. Počet mrtvých podle prvních zjištění dosáhl 78 150, k tomu ještě přibylo 13 939 nezvěstných a 9 284 raněných. (Celkový počet obětí první atomové bomby se odhaduje na 150 až 200 tisíc.)

V Japonsku vzbudil útok obrovský zmatek. Sovětský svaz na podkladě dohod se spojenci vyhlásil 8. srpna Japonsku válku. Japonská vláda se přesto nemohla odhodlat ke kapitulaci - odpor vojáků byl příliš silný. Prezident Truman se proto rozhodl svrhnout další atomovou bombu. Za první cíl byla určena Kokura, náhradním cílem bylo Nagasaki.

9. srpna po třetí hodině ráno odstartoval letoun s účinnější, plutoniovou bombou, pojmenovanou na počest W. Churchilla Fat Man (Tlouštík). Protože nad Kokurou byla špatná viditelnost, zamířil letoun nad Nagasaki - přístavní město s 200 000 obyvateli. V 11:01 byla bomba svržena; vybuchla 600 metrů nad zemí a zabila přes 30 000 lidí. Až poté se rozhodla japonská Nejvyšší rada přijmout kapitulaci.

[editovat] Výsledky války

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Válka v Tichomoří

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

• Pearl Harbor, Midway, Iwo Jima, Guadalcanal Velmi podrobně rozebrané jmenované a další bitvy v cca 50 tématech
• Výnos japonského císaře o vyhlášení války z 8. prosince 1941

[editovat] Literatura

• Edwin P. Hoyt. Guadalcanal. Beta (1999). ISBN 80-7291-042-6
• Edwin P. Hoyt. Válka v Pacifiku:Aleutské ostrovy. Nakladatelství Slovanský dům (2000). ISBN 80-86421-15-5
• Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek. Salvy nad vlnamy. Naše vojsko (1993).ISBN 80-206-0319-0
• Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek. Krvavé oceány. Naše vojsko (1994).ISBN 80-206-0391-3
• Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek. Námořní válka vrcholí. Naše vojsko (1995).ISBN 80-206-0443-X
• Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek. Vítězství přichází z moře. Naše vojsko (1999).ISBN 80-206-0566-5
• Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech. Panorama (1990). ISBN 80-7038-049-7
• Miloš Hubáček, Vítězství v Pacifiku. Panorama.
• Miloš Hubáček, Ofenzíva v Pacifiku. Panorama (1987).
• Miloš Hubáček, Boj o Filipíny. Panorama (1990). ISBN 80-7038-143-4

Tento válečnický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.