Větný člen

Větný člen je nejmenší jednotka větné struktury. Pozná se podle toho, že se dá ve větě přesunout jen jako celek. Slova se mluvnicky spojují ve věty, stávají se větnými členy a tvoří mluvnickou výstavbu věty. Větným členem se stává každé plnovýznamové slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci. Větný člen může být rozvíjen dalšími větnými členy.

[editovat] Typy vztahů mezi větnými členy

Mezi větnými členy mohou být různé typy vztahů

• přisuzování (predikace): v základní skladební dvojici, mezi podmětem a přísudkem
• určování (determinace): ve většině ostatních skladebních dvojic, mezi řídícím a závislým větným členem
• přiřazování (koordinace): mezi částmi několikanásobného větného členu
• přistavování (apozice): podobné jako přiřazování, viz přístavek

[editovat] Skladební dvojice

V plnovýznamové větě je každý větný člen zapojen v nejméně jedné skladební (skladebné, syntaktické) dvojici.

Podle klasické syntaktické teorie základ věty tvoří základní skladební dvojice, kterou tvoří podmět (podmětová část věty) a přísudek (přísudková část věty). Holou větu tvoří holý podmět a holý přísudek.

Podle valenční syntaktické teorie je základem věty přísudek a struktura věty je dána jeho valenčním doplněním^[1] (například sloveso „pršet“ nevyžaduje podmět). Ve valenční teorii se také někdy nepracuje s pojmem doplněk.

Další větné členy, které věta obsahuje, jsou rozvíjejícími větnými členy. Každý další větný člen je závislý na řídícím větném členu, který je jím rozvíjen a s nímž tvoří skladební dvojici. Zároveň může být řídícím větným členem pro jeden nebo více dalších větných členů, kterými je sám rozvíjen.

Tradičně se ve školské praxi rozlišují tyto typy rozvíjejících větných členů:

• přívlastek
• předmět
• příslovečné určení
• doplněk (jako jediný typ je řízen současně ve dvou skladebních dvojících, protože je závislý současně na obou členech základní skladební dovjice, na podmětu i na přísudku)

Nepravou (falešnou) skladební dvojicí se nazývá, když v chybně nebo dvojsmyslně postavené větě vznikne mylné zdání skladebního vztahu mezi dvěma větnými členy, které spolu významově a gramaticky souviset nemají. Například ve větě „míchejte rychle tuhnoucí barvu“ může slovo „rychle“ být buď rozvíjejícím členem ke slovesu „míchejte“ („tuhnoucí barvu míchejte rychle“) nebo k přídavnému jménu „tuhnoucí“ („míchejte barvu, která rychle tuhne“).

Syntaktickou kontaminací se nazývá použití nesprávné vazby pod vlivem významově nebo tvarově podobné vazby, významově podobné vazby v jiném jazyce atd. (např. „předcházet paniku“ místo „předcházet panice“.)

[editovat] Holé, rozvité a několikanásobné větné členy

Holý větný člen je obvykle tvořen jedním slovem, které může být navázánou předložkou nebo sponou.

Rozvitý (rozvinutý) větný člen je tvořen holým větným členem a všemi dalšími větnými členy, které holý větný člen postupně nebo souřadně dále rozvíjejí.

Několikanásobný větný člen je tvořen dvěma nebo více větnými členy stejného druhu, které společně rozvíjejí svůj řídící větný člen a přitom mají mezi sebou souřadný vztah. Je-li ve větě několikanásobný přísudek, považuje se většinou taková věta již za souřadné souvětí. Jednotlivé části několikanásobného větného členu mohou být holé i rozvinuté. Mezi částmi několikanásobného větného členu mohou být například tyto vztahy:

• slučovací („Petr, Pavel a Maruška s Honzou přišli domů.“ „Můžete si malovat nebo zpívat.“ „Jsme krásní a bohatí.“)
• stupňovací („Tančilo se nejen v sále, ale i na ulici.“)
• odporovací („Chytrý, ale nevzdělaný člověk…“)
• vylučovací („Petr nebo Maruška rozbili okno.“)
• přičinný nebo důsledkový („Neúspěšný a proto zklamaný sportovec…“, „Stalo se to nečekaně protože rychle.“ )

Roli větných členů i vedlejší věty, jejichž typy jsou pojmenovány podle typů větných členů: existují vedlejší věty podmětové, přísudkové, přívlastkové, předmětné, příslovečné a doplňkové. Podle způsobu připojení k větě jsou vedlejší věty buď vztažné

[editovat] Neplnovýznamové slovní druhy

Slova neplnovýznamových slovních druhů (předložky, spojky, částice, citoslovce) zpravidla nejsou sa­mostatnými větnými členy. Spojkami se větné členy spojuji, předložky jsou pouze části předložkových obratů. Částice nejčastěji vyjadřují modálni funkci výpovědi (např. „Kéž by zapršelo!“). Citoslovce stoji buď jako samostatný předsunutý člen (např. „Brr, to je zima!“) nebo jako samostatná neslovesná věta (např. „Ach!“). Výjimkou jsou věty, v nichž jsou tato slova použita buď ve jmenné funkci („Tady neplatí žádné ale.“ „Vyřítili se ven s hlasitým hurá.“) nebo je-li za předložkou zamlčené jméno („Pozdravil jsem se s ním před i po.“).

[editovat] Příklad a pořadí větných členů

Příklad věty a jejích větných členů:

• Jeníček s Mařenkou si staví v lese domek. (Co dělají Jeníček s Mařenkou? Co si Jeníček s Mařenkou staví v lese?)
• V lese si Jeníček s Mařenkou staví domek. (Co se děje v lese?)
• S Mařenkou si Jeníček v lese staví domek. (Co dělá Mařenka?)
• Domek si v lese staví Jeníček s Mařenkou. (Kdo si staví domek v lese?)
• Domek si Jeníček s Mařenkou staví v lese. (Kde si Jeníček s Mařenkou staví domek?)
• Domek v lese staví Jeníček s Mařenkou sobě. (Komu staví Jeníček s Mařenkou domek v lese? – stane-li se zájmeno jádrem výpovědi, mění se v dlouhý tvar)

Větné členy jsou v tomto případě: Jeníček s Mařenkou (neshodný několikanásobný podmět a zároveň podmětová část věty), staví (holý přísudek), v lese (příslovečné určení místa), domek (předmět) si (předmět), si staví v lese domek (přísudková část věty čili rozvitý přísudek).

Pořadím větných členů se v češtině vyjadřuje, co je východiskem a co jádrem výpovědi. Východiskem výpovědi věta začíná, jádrem výpovědi konči. Přestože ne vždy lze na základě větné stavby každý z větných členů přiřadit buď k východisku nebo k jádru výpovědi, umožňuje čeština v tomto ohledu účel věty vyjádřit mnohem citlivěji než jazyky s pevnější větnou stavbou.

[editovat] Reference

1. ↑ Marie Zouharová: Slovník frekventovaných syntaktických termínů, metodický portál Základní vzdělávání, 29. 1. 2008