Valerianus

Publius Licinius Valerianus (před 200 – po 260) byl římský císař vládnoucí v letech 253–260. Jeho rodiče a sourozenci nejsou známi, manželka Mariniana, která mu porodila syny Galliena a Valeriana, zemřela před rokem 253.

Aureus římského císaře Valeriana

[editovat] Úvod

Valerianus určitě nepatří k panovníkům, kteří byli ve své době obdivováni, či dokonce ctěni. Jeho současníci mu vytýkali, že hanebně upadl do rukou nepřátel a strávil zbytek života v „ponižujícím otroctví“, zatímco křesťané v něm později viděli pronásledovatele své víry, muže, který rozpoutal jednu z nejkrvavějších perzekucí v římských dějinách.

Přitom měl Valerianus všechny předpoklady k tomu, aby si vysloužil hodnocení příznivější a zúročil za své vlády bohaté zkušenosti, jež během života načerpal. Narodil se někdy v devadesátých letech 2. století jako potomek urozené rodiny, před rokem 238 dosáhl konsulátu (consul suffectus), za zmatků v roce 238 byl prvním mužem senátu (princeps senatus) a později zastával významné funkce ve státní správě. Císař Trebonianus Gallus k němu měl takovou důvěru, že jej poslal do zaalpských oblastí s úkolem, aby přivedl na pomoc proti uzurpátorovi Aemilianovi tamní legie. To bylo v letních měsících roku 253, kdy římská říše zažívala období vnitropolitického chaosu a jen stěží odolávala útokům germánských kmenů a Peršanů.

[editovat] Převzetí vlády

Valerianus sice legie v Raetii a Noriku podřídil své pravomoci, ale než mohl cokoli udělat, přišla zpráva, že Trebonianus Gallus byl spolu se svým synem zavražděn a Aemilianus uznán jeho nástupcem. To Valerianus nemínil akceptovat, dal se sám prohlásit za císaře a vtrhl do Itálie. K rozhodujícímu střetnutí však nedošlo, protože Aemilianus byl asi v září 253 zabit svými vojáky u Spoletia – jeho vláda trvala jen 88 dní. Tak se stal Valerianus jediným pánem impéria.

[editovat] Valerianova politika

První věcí, kterou Valerianus po převzetí moci udělal, bylo ustavení syna Galliena spoluvladařem (září–říjen 253). Tento krok byl rozumný, protože jeden člověk mohl stěží zahnat všechny nepřátele, jimž říše čelila. Valerianus sám chtěl vytáhnout na Východ, kde Peršané nedávno vyplenili mnoho syrských měst a byli jen s obtížemi zastaveni domobranou emeského kněze Urania Antonina. Gallienus měl vést válku s germánskými kmeny na Rýně a Dunaji.

O efektivitě Valerianova pobytu na Východě se vedou spory. Podle některých odborníků se císaři podařilo Peršany dlouhou dobu držet v bezpečné vzdálenosti, a teprve když ve vojsku vypukl mor, dostali se Římané do problémů. Jiní poukazují na to, že Peršané tehdy ovládli přinejmenším jedno významné město na Eufratu – Dura Európos – a že Valerianus si počínal příliš defenzivně. V každém případě není o císařově pobytu v syrské Antiochii mnoho známo.

Známo naopak je, že Valerianus v letech 257–258 rozpoutal druhé celoříšské pronásledování křesťanů, prý na popud svého finančního úředníka Fulvia Macriana. Padly mu za oběť mnohé prominentní osobnosti tehdejší doby, například kartaginský biskup Cyprianus či papež Sixtus II., a jen v severoafrické Utice zemřelo za svou víru asi 300 osob. Protikřesťanské aktivity později zastavil císař Gallienus, který byl na rozdíl od otce nábožensky tolerantní.

V druhé polovině padesátých let zintenzivněly též gótské vpády na Balkán a do Malé Asie. Císař se pokusil nájezdníky zastavit a zamířil s vojskem směrem na sever. Podle kronikářů se obával, aby se některý z velitelů neobrátil proti němu, a neodvažoval se proto svěřit velení nikomu jinému. Výprava však vyzněla víceméně naprázdno - císař jen rychle jmenoval úspěšného velitele Successiana prefektem pretoriánů, aby ho měl v Antiochii pod dozorem.

[editovat] Zajetí

V květnu až červnu 260 vytáhl perský král Šápúr I. s velkým vojskem proti římské říši a Valerianus se mu postavil v krajině mezi městy Edessa a Karrhy. Jeho vojsko oslabené morem však bylo obklíčeno, Valerianus musel s Peršany zahájit vyjednávání a nakonec jej nepřátelé lstí zajali. Císařova východní politika tak skončila naprostým krachem.

O Valerianově dalším osudu se dochovalo jen minimum zpráv. Podle některých kronikářů ho prý perský král využíval jako stupátko při nasedání na koně (chtěl ho tak ponížit), podle jiných prý císař a jeho důstojníci budovali v perské říši různé technické stavby (hráze). Když pak Valerianus zemřel, vycpali Peršané jeho kůži myrrhou a vystavili ji v chrámu ohně bohyně Anáhity. Co je na tom pravdy, nevíme.

[editovat] Hodnocení

Období Valerianovy vlády je právem považováno za vrchol krize impéria ve 3. století. Již méně oprávněné je, když se všechny neúspěchy svalují jen na Valerianovu hlavu. Také jiní císaři té doby měli vážné problémy s obranou hranic a vnitropolitickým zmatkem a dokonce i ti nejschopnější sešli většinou násilnou smrtí. V tomto směru měl Valerianus vlastně štěstí – jak napsal jeden cynik, perské zajetí jej „uchránilo“ před dýkou vlastních vojáků.

[editovat] Bibliografie

• Kuhoff, W., Herrschertum und Reichskrise. Die Regierungszeit der römischen Kaiser Valerianus und Gallienus (253-268 n. Chr.), Bochum 1979.

• Lopuszanski, G., Le date de la capture de Valérien et la chronologie des empereurs gaulois, Bruxelles 1951.

[editovat] Externí odkazy

• Valerianova biografie (česky)

• Římsko-perské války ve 3. století (česky)

[editovat] Související články

• Seznam římských císařů