Veto

Veto, latinsky zakazuji, označuje stav, kdy jedna strana má právo jednostranně zastavit legislativní proces. Veto tak dává neomezenou moc znemožnit přijetí (nebo změnu) zákona, nedává ale žádnou možnost nějaké změny prosadit.

Obecně tradovaná verze, podle níž pojem pochází ze starověkého Říma (kde toto právo skutečně měl tzv. tribun lidu) je podle některých zdrojů [1] mylná, pojem ve skutečnosti má pocházet z Polska 17. a 18. století (Liberum veto - rozhodnutí Sejmu mohl vetovat jakýkoliv poslanec).

Rozlišujeme dva základní typy veta a to:

• suspenzivní veto – veto ztrácí svou platnost poté, co jsou splněny nějaké definované podmínky (např. parlament přehlasuje veto prezidenta kvalifikovanou většinou, může být stanoveno, že veto je neplatné pokud změnu potvrdí parlament po dalších volbách apod.). V Česku k přehlasování veta prezidenta a Senátu stačí, když pro zákon hlasuje většina všech poslanců v Poslanecké sněmovně.

• absolutní veto – proces je definitivně a bezpodmínečně zastaven (toto vetu např. používá Rada bezpečnosti OSN) To samozřejmě nevylučuje přijetí ustanovení někdy v budoucnosti.