Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
| Vjačeslav Tichonov | |
| Narození | 8. únor 1928 Pavlovskij posad, Moskevská oblast |
Vjačeslav Vasiljevič Tichonov (rusky: Вячеслав Васильевич Тихонов; * 8. února 1928, Pavlovskij posad v Moskevské oblasti) je ruský herec. Nejvíce se proslavil rolí Stierlitze v televizním seriálu Sedmnáct zastavení jara.
Obsah |
Rodiči Vjačeslava Tichonova byli textilní mechanik Vasilij Tichonov a vychovatelka v mateřské školce Valentina Tichonovová. Za druhé světové války musel Tichonov přerušit běžnou školní docházku, vyučil se soustružníkem a začal tuto profesi vykonávat ve vojenském průmyslu. Tajně ale snil o kariéře filmového herce, ačkoli rodiče si z něho přáli mít inženýra nebo agronoma.
Ačkoli nesložil přijímací zkoušky, zapsal ho v roce 1945 Boris Bibikov do své třídy ve Všesvazovém státním institutu kinematografie (VGIK).
Ještě v průběhu studií vystupoval ve své první filmové roli Volodi Osmuchina v Mladé gardě. Pro většinu herců jeho generace byl film startovní čarou k jejich další filmové kariéře, Tichonov ale na další roli musel 10 let čekat.
Mezi tím působil v divadle, konkrétně od roku 1950 v Divadle filmového herce v Moskvě (např. role Medvěda v představení Obyčejné kouzlo).
Až v roce 1957 se vrátil k filmu větší rolí traktoristy Matvěje Morozova ve filmu Rozcestí. Setkal se tak s režisérem S. I. Rostockým, se kterým zahájil dlouholetou spolupráci. Morozova ztvárnil jako nevšedního romantického snílka, uzavřeného do sebe, čímž naznačil herecký styl, který mu byl vlastní po celou kariéru, a to i v případech, kdy hrál postavy hrdinů.
Rozcestí a následující Uloupená loď přesvědčily režiséry o Tichonovových kvalitách a ten se plně začal věnovat filmovému herectví.
Rozsáhlou hereckou plochu mu nabídla role knížete Bolkonského ve filmu Vojna a mír Sergeje Bondarčuka, za film Dočkáme se pondělí S. I. Rostockého naopak dostal v roce 1969 státní cenu. Vrcholem jeho kariéry se pak bezesporu stal televizní seriál Sedmnáct zastavení jara z roku 1976, v němž hrál hlavní postavu plukovníka rozvědky Isajeva, působícího v Německu pod jménem Stierlitz.
V osmdesátých a devadesátých letech pokračoval v aktivitě přiměřené svému věku, vytvořil ještě řadu kvalitních rolí.
Tichonov byl poprvé ženat se svou spolužačkou z VGIK, herečkou Nonnou Morďukovovou, spolu měli syna Vladimira, který se stal rovněž hercem a v mladém věku zemřel na předávkování drogami. Manželství se později rozpadlo a Tichonov se oženil s překladatelkou a pedagožkou Tamarou Tichonovovou, jejich dcera Anna Tichonovová (* 1969) se také stala herečkou.
Tichonov žije v Moskvě, je vášnivým fotbalovým a hokejovým fanouškem (podporuje klub Spartak Moskva) a rybářem.
Významnou rolí pro Tichonova i pro celou jeho hereckou generaci byla bezpochyby spolupráce se Sergejem Gerasimovem na filmu Mladá garda. Natáčení v roce 1948 absolvovali mladí herci většinou ještě jako studenti. Tehdejší sovětská filmová škola si zakládala na pečlivé přípravě před natáčením, tzv. „vrůstání“ herců do svých rolí (vč. dlouhodobého pobytu v místech reálných událostí). Role Volodi Osmuchina nemá ve filmu (podobně jako v knize) velký prostor, ale pro Tichonova byla velkou školou.
Rozsáhlý čtyřdílný film Vojna a mír režiséra Sergeje Bondarčuka na motivy románu Lva Nikolajeviče Tolstého nabídl Tichonovovi další možnost k úspěšnému průlomu. I v tomto případě dlouhé natáčení vyžadovalo plné soustředění na tuto roli a Tichonov se mu v rámci možností věnoval. Hercův výkon byl přijat kritikou rozpačitě a sám režisér nebyl docela přesvědčen o výsledku své spolupráce s Tichonovem. Diváci ale měli z hercova vystoupení jiný dojem, kterému aspoň v Rusku dal čas zapravdu. Kritikové považují Tichonovova Bolkonského za příklad idealisty, který překračuje svým životním názorem svou dobu. Navzdory jeho uznání doma v Rusku je dnes ve světě celý Bondarčukův projekt přijímán vesměs jako příliš velikášský.
Příkladem v jiném smyslu slova - jako příklad kladného hrdiny i vzor pro tehdejší společnost - se stal i Tichonovův Melnikov ve filmu Stanislava Rostockého Dočkáme se pondělí z roku 1969.
Vpravdě životní rolí byl ale pro Tichonova rozvědčík Isajev, známější před svým krycím jménem Stierlitz. Hlavní role v Sedmnácti zastaveních jara přinesla Tichonovovi kromě Státní ceny hlavně nezměrnou popularitu. Tichonov vytvořil složitou postavu, prodal svůj talent vytvářet při úspornosti hereckých prostředků charaktery nasycené vnitřním životem. Utajování skutečného charakteru, které jaksi přirozeně vyplývalo z Tichonovova hereckého naturelu, nyní bylo posíleno nutností vyjádřit dvě různé polohy charakteru postavy, skrývajícího své skutečné já v týlu nepřítele. Tak, jak zůstal plukovník Isajev divákům trochu skryt, Tichonov do detailů rozehrál postavu Stierlitze, v němž Isajev prožíval svůj druhý, cizí život. Tichonov a režisérka Lioznovová tak dovedli na vyšší stupeň dřívější filmy o tajném odboji proti nacistům, včetně Mladé gardy.
Státní cena, kterou dostal Tichonov za roli v Rostockého filmu Bílý Bim, Černé Uchoz roku 1977, dělá z postavy Ivana Ivanoviče další hercovu významnou úlohu. Podle kritiky již šlo o tak ucelenou osobnost, že jejímu hereckému ztvárnění již nebylo co vytknout.[1]
Tichonov se zapsal do paměti českého a československého publika nejen svými výše zmíněnými významnými rolemi, ale také ve dvou filmech, které se v Sovětském svazu nedočkaly velkého ohlasu.
V roce 1959 Rostockij natočil v československo-sovětské koprodukci povídkový film z období osvobozování Československa Májové hvězdy. Tichonov v jednom ze čtyř příběhů filmu hraje velitele ženijní jednotky Rukavičkina, s nímž se sblíží česká učitelka Jana (v podání Jany Brejchové).
Dalším filmem, ve kterém se Tichonov vrátil do Prahy, byla v roce 1978 Píseň o stromu a růži režiséra Ladislava Rychmana. Tichonov v něm hraje ruského stavitele podzemní dráhy, který se vrací do Prahy (v níž byl také už jako voják Rudé armády na konci druhé světové války), aby v ní pomáhal hloubit metro.
Oficiální text dnešního distributora filmu vytýká snímku, že „sklouzává k naivnímu ochotničení, z něhož čpí jedině ideologická dikce“.[2]
Tichonov obdržel velké množství státních vyznamenání (Leninův řád ad.). Mnohokrát byl oceněn přímo za své umělecké úspěchy, například třikrát státní cenou:
Byl jmenován národním umělcem SSSR (1974). Na II. filmovém festivalu slovanských a pravoslavných národů obdržel v roce 1993 cenu za významný přínos slovanské kinematografii. Dva z filmů, ve kterých hrál, byly oceněny Oscarem pro nejlepší neanglicky mluvený film (Vojna a mír a Unaveni sluncem).