Vlastnictví

Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství nad věcí. Jde o nejsilnější a nejrozsáhlejší věcné právo. Je právem absolutním, které působí vůči všem ostatním osobám (latinsky erga omnes) na rozdíl od závazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku (inter partes). Vlastnickému právu odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Předmětem vlastnického práva může být jakákoli věc v právním smyslu. Pokud vlastnické právo nad stejnou věcí svědčí více vlastníkům, jedná se o spoluvlastnictví. V takovém případě jsou absolutní práva jednoho (spolu)vlastníka omezena obdobnými právy ostatních spoluvlastníků.

[editovat] Obsah vlastnického práva

Obsah právního pojmu vlastnictví byl vymezen již v římském právu. Shodným způsobem je obsah vlastnického práva definován i v aktuálně platném a účinném českém občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vlastnické právo zahrnuje:

• právo věc držet (ius possidendi)
• právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi)
• právo s věcí nakládat (ius disponendi)

Úplná volnost vlastníka nakládat s věcí až do jejího úplného zničení se v římském právo označovala jako ius abutendi. V moderních právních systémech však může být takový absolutní rozsah vlastnictví omezen veřejnoprávními předpisy, např. pokud je určitá věc zvláštními předpisy chráněna jako kulturní památka, má vlastník povinnost ji udržovat v náležitém stavu a za její úmyslné poškození, zničení či zašantrocení může být každý, tedy i vlastník, postižen prostředky správního či trestního práva.

[editovat] Druhy a formy vlastnictví v komunistickém režimu

V současné době je v českém právním řádu vlastnictví vnímáno a právními předpisy vymezováno jako jednotné, kdy všem vlastníkům bez ohledu na jejich charakter přísluší typově stejná vlastnická práva a jim odpovídající ochrana. V tomto směru není jako vlastník zvýhodňován ani stát. V době komunistického režimu bylo rozlišováno více druhů a forem vlastnictví, které byly právním řádem různě preferovány, a podle toho jim byla poskytována ochrana. Právní řád tehdy upravoval následující druhy vlastnictví:

1. socialistické společenské vlastnictví
2. osobní vlastnictví
3. soukromé vlastnictví

[editovat] Socialistické společenské vlastnictví

Socialistické vlastnictví bylo označováno jako základní majetkový vztah socialistickéhospolečenského zřízení, který byl podle tehdejších ideologických proklamací páteří hospodářské soustavy vylučující „vykořisťování člověka člověkem“. Jako základní formy socialistického vlastnictví pak bylo rozlišováno státní vlastnictví jako majetek veškerého lidu (národní majetek), v němž byly především výrobní prostředky, a družstevní vlastnictví, které svědčilo družstvům v oblasti zemědělské výroby, řemeslné výroby, obchodu a oblasti občanské spotřeby (např. stavební bytová družstva). Další formou bylo i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací, které působily ve sféře politické, kulturní a sociální (např. odborové organizace, kulturní fondy, krajská sdružení advokátů). Socialistické vlastnictví bylo upraveno v hospodářském zákoníku, bylo právním řádem preferováno a byla mu poskytována nejširší právní ochrana, zvýšené ochrany požívalo např. v oblasti trestního práva.

[editovat] Osobní vlastnictví

Předmětem osobního vlastnictví byly věci určené osobní spotřebě občanů. Tento druh vlastnictví byl určen pro věci uspokojující hmotné a kulturní potřeby občanů, kteří je nabývali za peníze získané prací. Práce občana ve prospěch socialistického společenství (a potažmo socialistického vlastnictví), kterou byl tvořen národní důchod, byla vnímána jako zdroj osobního vlastnictví a pojítko se socialistickým vlastnictvím. Osobní vlastnictví bylo upraveno v občanském zákoníku. V osobním vlastnictví byly příjmy a úspory z práce a sociálního zabezpečení, vybavení domácnosti, věci osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.

[editovat] Soukromé vlastnictví

Soukromé vlastnictví bylo považováno za pozůstatek kapitalistické vlastnické soustavy, bylo řazeno mimo socialistickou vlastnickou soustavu. Jeho předmětem bylo zejména individuální vlastnictví výrobních prostředků a půdy, avšak bylo vylučováno, aby prostřednictví soukromého vlastnictví docházelo k „vykořisťování člověka člověkem“. Proto bylo soukromé vlastnictví v menší míře umožňováno pouze tam, kde bylo spojeno s vlastní prací vlastníka např. u samostatně hospodařících rolníků či v jiné malovýrobě. Dále bylo do soukromého vlastnictví řazeno i každé jiné individuální vlastnictví, které nesplňovalo podmínky osobního vlastnictví, vlastnictví nesocialistických organizací a vlastnictví zahraničních právnických osob. Soukromé vlastnictví bylo upraveno v občanském zákoníku a byla stanovena určitá omezení při nakládání s ním (např. při převodu nezastavěných stavebních pozemků větší výměry).

I v současnosti bývá běžně některé vlastnictví označováno za soukromé či osobní (např. byt v osobním vlastnictví). Jde však o laické výrazy, které nemají obsah právních termínů užívaných v době komunistického režimu, vždy se jedná o tentýž jediný druh vlastnictví, který je v platném právním řádu upraven. Označením vlastnictví jako soukromého se většinou zdůrazňuje vymezení vlastníka jako subjektu odlišného od státu, obce, kraje či právnických osob. Označení „byt v osobním vlastnictví“ signalizuje, že byt není ve vlastnictví družstva či v podílovém vlastnictví více vlastníků domu, ale že se jedná o vlastnictví bytové jednotky spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

• Věcná práva
• Spoluvlastnictví
• Římské právo
• Občanský zákoník

[editovat] Literatura

• Jiří Hromada, Zdeněk Madar: Právnický slovník. Orbis, Praha 1972, 3. vydání.