Vojen

Vojen byl mýtickým pokračovatelem Přemysla Oráče a kněžny Libuše, zakladatelů dynastie Přemyslovců, jedním ze sedmi legendárních českých knížat mezi Přemyslem Oráčem a prvním historicky doloženým knížetem Bořivojem.

Jedna z teorií týkajících se počtu těchto knížat je podepřena freskami na zdech rotundy v moravském Znojmě, ale Anežka Merhautová tvrdí, že tyto fresky zobrazují historicky doložené Přemyslovce včetně moravských údělníků.^[1]

[editovat] Původ jména

Jméno Vojen zaznamenal ve své Kronice české Kosmas, převzala ho i většina historiků z 19. století, včetně Františka Palackého. Původ jména lze odvodit od slova vojna, válka - Vojen tedy znamena bojovný.

Záviš Kalandra uvádí, že jména sedmi mýtických českých knížat jsou odvozena ze starých slovanských názvů dnů v týdnu. Vojen by jako třetí z nich odpovídal úterý, v latině Martis dies, den Martův, přičemž Mars byl bohem války.^[2] Mardi je jméno úterý ve francouzštině.

Podle teorie Vladimíra Karbusického pochází dvanáct jmen mýtických postav české historie včetně sedmi knížat z úryvku staroslověnského (či staročeského) textu - poselství Čechů k Frankům v 9. století.^[3] V tomto textu mělo být psáno: Krok’ kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit, což se vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.

[editovat] Posloupnost knížat

Dalimilova kronika a Kosmas se ovšem neshodují v tom, co bylo po smrti knížete Nezamysla. Dalimil píše: Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil.

Kosmas naopak konstatuje, že po Vojenově dožití knížectví vládl Vnislav. Dalimil naproti tomu uvádí, že Vojen dělí svou zem mezi syny: Lucko Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava (Vnislava).

[editovat] Sedm mýtických následníků Přemysla

[editovat] Reference

1. ↑ Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: "Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě", Praha 2000.
2. ↑ Záviš Kalandra: "České pohanství", Praha 1947
3. ↑ Vladimír Karbusický: "Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury", s. 237, Praha 1995 [1]