Vrčeň

Vrčeň
status:	obec
NUTS 5 (obec):	CZ0324 558559
kraj (NUTS 3):	Plzeňský (CZ032)
okres (NUTS 4):	Plzeň-jih (CZ0324)
obec s rozšířenou působností:	Nepomuk
pověřená obec:
historická země:	Čechy
katastrální výměra:	7,05 km²
počet obyvatel:	312 (28. 8. 2006)
zeměpisná šířka:	49° 30’ 38’’
zeměpisná délka:	13° 37’ 36’’
nadmořská výška:	520 m
PSČ:	335 41
zákl. sídelní jednotky:	1
části obce:	1
katastrální území:	1
adresa obecního úřadu:	Vrčeň 1 33541 Vrčeň
starosta / starostka:	Petr Mašek
Oficiální web: http://www.vrcen.cz E-mail: obec@vrcen.cz
Zdroje k infoboxu a částem obce

Obec Vrčeň se nachází v okrese Plzeň-jih, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 312 obyvatel.

Obcí protéká řeka Úslava

[editovat] Historie

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1189.

Na vznik obce měla vliv patrně ta skutečnost, že v době před 1000 lety, v době, kdy byl tento kraj postupně osídlován z Plzeňské kotliny slovanským lidem podél Úhlavy, Úslavy a Radbuzy a Úslavy, vedly zdejším krajem 2 důležité stezky. Jedna vedla od přemyslovského hradiště Stará Plzeň (u dnešního Starého Plzence) při Úslavě kolem Srb, míjela místo, kde se dnes nachází Vrčeň a mířila na jih k Otavě.

Ještě významnější cesta vedla z Prahy přes Hvožďany, Vrčeň, kolem Zelené Hory na Žinkovy, dále ke Klatovům a do Bavor. Používali ji kupci, táhla tudy vojska i poselstva. Ve Vrčeni vedla tato cesta k brodu na Úslavě pod vsí, odtud k Zelené Hoře. U Vrčeně se obě tyto starobylé cesty protínaly a snad tato okolnost předurčila výhodné místo u Úslavy mezi Štědrým a Zelenou Horou k založení obce.

Kdy k tomu došlo a jakým způsobem, se již nedozvíme. Snad se tak dělo postupným usazováním osadníků na výhodném místě u řeky možná už koncem tisíciletí, snad ke vzniku obce došlo až po založení Kláštera nepomuckého (roku 1144) při kolonizaci kraje německými mnichy cisterciány zpod Zelené Hory, tedy až ve 12. století.

Vojtěšské legendy tedy předpokládají, že na konci 10. století, před 1000 lety, už tady Vrčeň byla.

Historie Nepomucka a Vrčeně začíná až ve 12. století a je spojena s historickou událostí zásadního významu, kterou je založení cisterciáckého nepomuckého kláštera pod Zelenou Horou za Vladislava II. roku 1144.

Tento klášter, osazený německými mnichy z mateřského kláštera v Elrachu v Horních Francích, kolonizoval celý rozsáhlý kraj českým knížetem mu svěřený od Zdemyslic až po Plánicko. Osadil jej českými osadníky, s jejichž pomocí se rychle původně nehostinný kraj (zalesněný, bažinatý) měnil v kulturní zemědělskou krajinu. Noví osadníci mýtí lesní porosty, odvádějí vodu umělým korytem budují rybníky.

Takového původu je i vrčeňský rybník, zvaný dříve Opatský. Mniši v kraji zakládali chmelnice i vinice (na Vinné hoře, u Nepomuka Vinice). Zabývali se také dobýváním stříbra a zlata, zlato také rýžovali (u Novotníku, Prádla, na potoce u mlýna Hyndráků), těžili pro svoji potřebu také železnou rudu v Chejlavě a Doubravě. S tím souvisí i počátky vrčeňského železářství, i zasvěcení vrčeňského kostela (který postavili i jako 14 dalších v okolí) sv. Vavřinci, patronu ohně - hutníci přece pracují s ohněm!

Vrčeň měla v klášterním panství jednu zvláštnost - stejně jako Sedliště a Soběsuky - proti ostatním klášterním osadám: zatímco výtěžek z ostatních poddanských vsí plynul do klášterní pokladny, výtěžek z Vrčeně, vrčeňského opatského dvorce a Opatského rybníka patřil přímo opatovi. Na vládu opata nad Vrčení připomínají pomístní jména některých pozemků v katastru obce: Opatská, Na vopatské, Nad kněžskýma lukama, starý název vrčeňského rybníka: Opatský rybník. Vrčeň měla ještě jednu zvláštnost: měla totiž, jak se zdá, dva pány.

Vedle kláštera tu měl pozemky a dvorec rod drobných zemanů. Podpisovali se jménem s přídomkem "z Vrčeně", ovšem latinsky, jak bylo tehdy běžné, a tak jméno Vrčeň bývá různě zkomoleno. Tak se dostáváme k první písemné zmínce o Vrčeni.

Stalo se tak roku 1189, kdy je jako svědek na listině plaského kláštera uváděn Otto de Woirzan (Otto z Vrčeně). Týž svědek, tentokrát psaný Otto de Wrscan, je uváděn uvádí k roku 1192. Z listin známe i jeho syna Ottu, zvaného Magnus (Velký). Ten je uveden jako svědek na listině Přemysla Otakara I. Z roku 1216, jíž král potvrdil obec Nynice jako majetek cisterciáckého kláštera v Plasích. K roku 1360 seděl na zemanském dvorci Otoslav z Vrčeně. Pak už mizejí zmínky o vrčeňských zemanech. Rod jejich zřejmě vymřel, snad morem, který v kraji kolem r. 1386 řádil.

Od té doby se tedy stává Vrčeň celá, i s bývalým dvorem zemanů, majetkem opata kláštera. Vrčeňský kostel sv. Vavřince, o němž tu byla zmínka, je velmi starobylý. Kdy byl vystavěn, není známo, ale v soupisu kostelů, nařízeném arcibiskupem Arnoštem z Pardubic je v roce 1352 uváděn mezi farními kostely. To je první zpráva o něm, ale je jisté, že zde sál již dříve, možná už na počátku 14. století.

Bezmála tři století byla Vrčeň i celý kraj pod panstvím kláštera. Změnu přinesl až počátek 15. století, kdy došlo v letech 1419 až 1420 v našem kraji k několika událostem, k událostem, které znamenají vlastně zahájení husitské revoluce.

Dne 17. září 1419 se konalo velké shromáždění revolučně naladěného lidu z Nepomucka a Plzeňska na hoře Bzí na Blovicku, kde k zástupům mluvil ohnivý plzeňský kazatel Václav Koranda. A už na Vše svaté, 1.11.1419 se shromáždily v Žinkovech zástupy husitského lidu z Plzeňska, Klatovska, Sušicka a Domažlicka - na výzvu Václava Korandy už s vozy a ozbrojeny - a pod velením husitských šlechticů Bavora ze Žinkov, Břeňka Švihovského a Chvala a Kunše z Machovic vytáhly ku Praze přes Nepomuk, Vrčeň, Dožice, Březnici, Nový Knín a u Živhoště se vítězně utkaly s panským vojskem, což byl počátek husitských válek, jež pak trvaly ještě 15 let.

Zakrátko došlo k pokusu husitů obsadit Zelenou Horu, kterou přezvali na Olivetsku. Byli odtud sehnáni královským vojskem pod vedením Bohuslava ze Švamberka. To už byl ohrožen i samotný klášter, hrozba se naplnila v dubnu 1420, kdy byl klášter dobyt a zničen husitským vojskem. To znamenalo i konec panství kláštera nad Vrčení.

Zánik kláštera v r. 1420 ukončil jedno z důležitých údobí historie kraje i Vrčeně. A začíná nový, 400 letý úsek dějin kraje, kdy je tu pánem feudální vrchnost, pět šlechtických rodů, které se na Zelené Hoře vystřídaly do revolučního roku 1848, kdy zrušením poddanství a roboty jejich panství končí.

• Švamberkové (1420 - 1464),
• Šternberkové (1464 - 1726),
• Martinicové (1726 - 1784),
• Colloredo - Mansfeldové (1784 - 1822),
• Anerspergové (1822 - 1931).

O Vrčeni nemáme dlouho zpráv. Až ze 16. století se dovídáme o prvním velikém požáru Vrčeně roku 1565, po němž toho z obce mnoho nezbylo, protože chalupy byly dřevěné, pokryté snadno zápalnou doškovou střechou.

Dovídáme se také, že roku 1583 bylo zelenohorské panství rozděleno mezi děti Ladislava ze Šternberka a Kateřiny z Lokšan (4 synové a 1 dcera). Zápis o tom v Deskách zemských prozrazuje, že Vrčeň jako větší obec byla rozdělena mezi dva sourozence. Aby bylo jasno, co komu z obou dědiců ve Vrčeni patří, byli v zápisu uvedeni jednotliví vrčeňští poddaní s uvedením, kterému dědici patří a jaké jsou jeho povinnosti. V Deskách zemských je k roku 1583 uváděn i praděd pisatele Josef Krzyzstan s povinností vedle robot dávat vrchnosti vánočního platu 8 českých grošů a 2 denáry. Víme také, že v té době byl ve vrčeňském kostele kněz podobojí, i to, že náš kostel sloužil podobojím až asi do Bílé hory.

Jedno z nejtěžších období své existence nastalo v době třicetileté války (1618 - 1648), kdy obecný lid musel po dlouho dobusnášet útrapy války. Sužovalo jej zběsilé řádění vojenské soldatesky, vraždění, vypalování domovů, rekvizice, válečné kontribuce, hladovění, z toho všeho morové epidemie. Toto vše zde začíná hned na počátku války - v roce 1618 a zvláště v roce 1620 - kdy počátkem října byl zastižen stavovským vojskem na staré pražské silnici mezi Radošicemi a Ml. Smolivcem zadní voj císařského vojska. Bylo tu pobito na 220 vojáků a císařští ztratili i mnoho spížních vozů na louce dodnes zvané Vražda pod návrším Stráží a Kocem.

Císařské vojsko, rozzuřené porážkou, ničilo cestou vesnice i samoty. Tehdy byly vypáleny vesničky Bezděkov (dnešní Liškov), Měrčín, Budislavice. Dlouho se říkalo Měrčínu Spálená ves. Rozzuřená soldateska neudělala výjimku ani u Vrčeně. Bylo to 6. října 1620, kdy naše ves prožila nejčernější den své historie. Do obce vpadlo císařské vojsko - drancovalo, mordovalo bez slitování a větší část obce vypálilo. Zachovalo se jen 12 chalup a asi 60 lidí, kteří se stačili ukrýt ve Štědrém. Vypálen byl i kostel a fara. Naštěstí se z kostela do dnešních dní zachovala nejstarší a nejcennější část - presbytář z doby kláštera. Jak surově řádila císařská soldateska, toho dokladem je i to, že na cestě mezi Štědrým a Chlumcem byl zabit i budislavický kněz, vracející se z návštěvy nepomuckého kněze.

Byl to opravdu zlý začátek 30 let trvající války, kdy krajem a Vrčení prošla ještě řada stejně surových oddílů z více válčících stran, odnikud se nedala očekávat žádná pomoc, protože sousední obce byly postiženy naprosto stejně jano Vrčeň.

Na polích chyběli hospodáři, mnoho gruntů bylo opuštěno, nebyl dobytek potřebný k obdělávání polí, protože se ho zmocnila procházející vojska, chybělo osivo, pole zarůstala křovinami. Do toho ještě přišly neúrody, hlad, morové epidemie ohrožovaly zbylé lidi v letech 1621, 1630 (později i roce 1680).

K tomu ještě byly utužovány roboty pro nedostatek pracovních sil na panstvích. Proto docházelo v Pobělohorské době k řadě selských vzpour a sporů s vrchností (v Spáleném Poříčí, Štítově, Starém Smolivci). U nás na zelenohorském panství snad bylo trochu lépe. Snad proto zde k žádné takové rebélii nedošlo. Vládli tu v té době rozumní, s lidem cítící Šternberkové, zejména Václav Vojtěch ze Šternberka (zemřel 1708), pán uměnímilovný, vzdělaný, zcestovalý. S jeho jménem je spojena i stavba dnešní kaple sv. Vojtěcha v Chlumci. Byla vybudována r. 1684 v barokním slohu. Stěny byly vyzdobeny freskovými obrazy sv. Vojtěcha a českých patronů, k oltáři byl uložen kámen s "otiskem" těla sv. Vojtěcha. Ke kapli dal Václav Vojtěch ze Šternberka od staré zemské cesty vybudovat širokou cestu vroubenou lipami, prostor kolem kaple dal vyrovnat tak, aby místo vyhovovalo hromadným poutím. Tím byl tu položen základ k poutnímu místu, oblíbenému shromaždišti lidu, zejména v době národního obrození. Tady byla potom oblíbená zastávka procesí, která směřovala na jánské pouti do Nepomuka nebo na Zelenou Horu, i procesí jdoucích na Svatou Horu. Snad dal V. V. ze Šternberka na tomto místě i základ k malým lázničkám a dal sem svést i vodu ze studánky Dobrá voda. To je ovšem doloženo až k roce 1724.

Z doby Václava Vojtěcha ze Šternberka máme i první bezpečnou, ovšem nepřímou zprávu, že je ve Vrčeni škola, asi farní, jako v Nepomuku a Žinkovech. Uvádí se tu k r. 1682 a později "cantor" Vít Křišťan, předek pisatele, který je veden i jako úředník vrčeňských železných hutí.

Strázně, které postihly Vrčeň po velkých požárech v letech 1565, 1620, 1653 však rokem 1653 neskončily. Ze dřeva roubené chalupy s doškovými střechami se snadno stávaly oběťmi ohně, který za sucha nebo silného větru přeskakoval z jedné střechy na druhou … A tak na konci 17. století došlo ve Vrčeni ještě ke dvěma velkým požárům: roce 1695 a 1703.

Teprve po posledním, pátém požáru se obec počala opět křísit z těžkých ran. Začaly růst nové chalupy, byl opraven kostel a přistavena kostelní loď západním směrem. Asi roku 1723 za faráře Nebušky byly vysázeny lípy u fary, které až na jednu, která byla poškozena vichrem v roce 1997 a musela být poražena, zdobí náves dodnes. Týž farář dal na návsi postavit 3 barokní sochy, které jsou staré jako ty lípy. Jedná se o sochu sv. Jana Nepomuckého proti hostinci, sochu P. Marie u hasičské zbrojnice a socha sv. Vojtěcha u pošty, na západním okraji návsi. Sochy jako vzácné historické a i umělecké památky byly péčí obecního úřadu restaurovány v roce 1996, stejně jako socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1778 nad mostem přes Myslívský potok (původně stála na mostě).

Roku 1726 nastává změna na Zelené Hoře. Po Šternbercích tu začínají vládnout Martinicové. Za nich dochází k oživení vrčeňských hutí, které byly za 30 leté války vypáleny, po ní opět obnoveny, jak svědčí zápisy ve vrčeňských matrikách, kde jsou od roce 1660 uváděni hutníci a jejich rodinní příslušníci.

Za Václava Vojtěcha ze Šternberka utrpěly hutě znovu požárem, ale už nebyly obnovovány, protože uměnímilovný pán byl zadlužen nákladnými stavbami - přestavbou zelenohorského hradu na zámek, stavbou zámečku Troje a Šternberského paláce v Praze, špitálu a kaple Božího Těla v Nepomuku, u Vrčeně stavbou kaple sv. Vojtěcha.

Teprve Adolf Bernard z Martinic se začal kolem roce 1730 o vrčeňské hutě zajímat. Dal vybudovat na Myslívském potoce rybník (25 jiter), který měl být vodní nádrží pro pohon kováren a hamrů na drcení rudy. Proto byl rybník zván Hamerský. Hamry tu byly tři: jeden poblíž dnešního mostu u vodárny, menší níže po toku Úslavy v Plese pod Strání, třetí, tzv. "velký hamr", u Srb poblíž polní trati "Na pekárně", Ruda - hnědel a krevel - byla dobývána v Chejlavě, Doubravě a u Srb v "Havírně". Po vyčerpání místních rudných ložisek byla ruda dovážena z Klabavy. Dovoz rudy prováděli sedláci z okolí hutí (z Vrčeně, Srb, Sedliště, Čečovic) jako robotní povinnost.

Kolem roku 1735 byla v huti zřízena pec na tavení litiny, z níž byly odváděny desátky vrčeňskému faráři.

To už jsme na počátku vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780), za níž byl proveden další soupis půdy, tzv. Tereziánský katastr. Ten znamenal jak soupis poddanské půdy (rustikál) za účelem zdanění, tak poprvé i soupis a zdanění panské půdy (dominikál).

Už Marie Terezie se snažila některými reformami zlepšit život venkovského lidu (robotní patent z r. 1775, přidělováním státní a církevní půdy bezzemkům - tzv. raabizace), ale opravdu výraznou změnu v životě poddaných, a tedy i obyvatel Vrčeně, měly přinést až reformy císaře Josefa II. (1780-1790), zejména patent o zrušení nevolnictví z r. 1781. Jím se stali poddaní osobně svobodnými, ovšem poddanství a roboty trvaly dále, až do r. 1848.

Na zelenohorském panství však dochází právě v josefinské době místo k uvolnění k přitužení robot. Stalo se tak za nových majitelů panství - Colloredo-Mansfeldů - kteří zde vládli často velmi tvrdou rukou od r. 1784. Roboty za nich byly nejhorší, jaké kdy zažil lid na zelenohorském panství. Noví páni dávali rychle do pořádku hospodářství na svých statcích a pustili se do průmyslového podnikání, protože bylo výnosnější než zemědělství. Stavěli nové pily, zřídili flusárnu v Klášteře, do které museli poddaní dovážet zdarma svůj dřevěný popel (na výrobu drasla), zaváděli chov ovcí s jemnou vlnou (ovčírny v Nohovicích, Prádle), ale zejména se věnovali rozvoji železných hutí ve Vrčeni.

Protože Hamerský rybník trpěl nedostatkem vody, byl později přeměněn na louky "Na rybníce". Místo něho byl v letech 1784-1788 zbudován na toku Bradavy (Žinkovy) nový rybník (15 jiter), vydatně zásobovaný vodou z Klášterského rybníka. Staří lidé mu říkali Nový rybník nebo také Pečenský (Huťský), protože k němu byly přemístěny vrčeňské hutě s tavicí pecí, po níž tu zůstala spousta strusky. Tvárnice ze strusky sloužily jako stavební materiál a byly použity při stavbě na zahradní zdi ve Vrčeni. V huti se nacházela kovárna a slévárna, která vyráběla rošty, mříže, kamnovce, roury na zábradlí, hřbitovní kříže aj. Ve Vrčeni je z té doby uváděno 12 hutnických chalup, z nichž většina byla vystavěna v blízkosti huti, takže vytvořily základ nové obce Železná Huť. Rudu dováželi sedláci z Klabavy, dřevěné uhlí se v milířích pálilo ve Štědrém.

Nástup Colloredo-Mansfeldů na zelenohorské panství se udál za vlády císaře Josefa II., osvíceného panovníka, který se snažil reformovat život v habsburské říši. Mimo jiné zasahoval i do církevních záležitostí. Rušil kláštery a kostely, stanovil jednotné "císařské" posvícení (havelské). V Nepomuku byl zrušen kostel sv. Jakuba a proměněn v kontribučenskou sýpku, sloužila jako skladiště až do roku 1819, kdy byl kostel znovu vysvěcen.

Rakouský císař Josef II., který žil v paměti venkovského lidu jako jeho dobrodinec, se snažil o jednotné zdanění selské i panské půdy. Proto dal roku 1784 příkaz k provedení nového soupisu půdy, tzv. katastru josefinského. Z té doby máme soupis majitelů usedlostí ve Vrčeni, kde už jsou domy číslovány, a to podle systému, který platí dodnes. Celkem je v obci zaznamenáno 55 čísel. Údaje katastru stvrdili 15.6.1785 svými podpisy rychtář Bernard Zrno, konšel Václav Kovářík a Martin Vejr a Martin Hlavnička bez uvedení funkce.

Snaha Josefa II. Vytvořit jednotný habsburský stát s jedním vládnoucím jazykem - němčinou, čímž byla ohrožena sama existence českého národa, vyvolala u nás velkolepé hnutí - národní obrození, na jehož konci v r. 1848 tu stál obrozený národ, vědomý svých práv. Svou kulturou a hospodářskou silou začínal dobývat v Rakousku jednu pozici za druhou.

Právě v té době, kdy se rodilo národní obrození, k němuž náš kraj přispěl výrazně nálezem tzv. Rukopisu zelenohorského roku 1817, bylo u nás nejhůře. Bylo to za hraběte Jeronýma Colloredo-Mansfelda, který proslul svou prchlivostí, bezohledností i nenávistí vůči všemu pokrokovému i vůči českým národním snahám. Za něho byly dále utuženy roboty a byly zaváděny roboty nové, zvláště v souvislosti s výrobou železa ve vrčeňské huti (kácení stromů pro doly v Klabavě, dovoz žel. rudy z Klabavy).

Ještě hůře bylo, když hrabě Jeroným povolal v r. 1817 na své panství ze sousedního žinkovského panství stejně obávaného "vrchního", pak ředitele celého panství Josefa Brosche.

Staří pamětníci vyprávěli, že se o něm říkalo: "Zachovej nás, Bože, od vrchního Brože!". Postava Brosche, před nímž se třásli všichni úředníci a zaměstnanci panství, o poddaných nemluvě, krásně vylíčil Al. Berndorf v knihách povídek "V odlesku minulosti" a "Za nevěstou".

Kaple sv. Vojtěcha, vyzdobená Hořčičkovým obrazem, byla pak vysvěcena 23. dubna 1819 strahovským opatem. O opravu kaple, která po zrušení za Josefa II. chátrala, se zasloužila dcera hraběte Jeronýma - komtesa Vilemína, která nabyla kladný vztah k českým národním snahám vlivem svého chotě, vlastenecky smýšlejícího knížete Rudolfa Kinského. V tomto duchu vychovávala i svou neteř - dceru bratra Františka de Pauly, později provdanou za knížete Vincence z Auersperga.

Brzy po vysvěcení kaple sv. Vojtěcha byly v její blízkosti vybudovány zelenohorskou vrchností asi r. 1827 malé, většinou dřevěné lázně. Dřevěným potrubím byla do nich vedena voda ze studánky Dobrá voda. Byla to jednoduchá budova s několika vanami ke koupání, později i sprchy. Byla tu i hospodská budova se dvěma spojenými sály - jeden sál pro panstvo, druhý pro selský lid. Pro oba sály současně hrála hudba, která byla umístěna na společné galerii mezi oběma sály.

Lázně byly brzy vyhlášeny jako středisko zábavy širokého okolí. Každou neděli se sem scházeli a sjížděli hosté z daleka. Pro koně tu byly dřevěné stáje, kde prý stávalo až 30 i více párů koní. Zvláště živé tu byly vojtěšské poutě v této době národního obrození. Scházely se tu tehdy tisíce poutníků, kteří postávali na rovince před kaplí nebo posedali na přilehlý svah a poslouchali kázání vyhlášených kazatelů z kazatelny přivázané ke stromu. Kázávali tu vlastenečtí kněží jako Josef Tichý, farář měčínský, přítel a podporovatel Tylův, jindy zase blovický kněz a básník Fr. Josef Vacek-Kamenický. Tito dva a další vlastenečtí kněží probouzeli svými vzletnými slovy vlastenecké nadšení zástupů.

V lázních byly později, ke konci 19. století pořádány také besedy a koncerty zásluhou vrčeňského učitele Gustava Adolfa Kramla. Lázně však chátraly a konec jim učinil požár v dubnu 1890, který vypukl po jednom Kramlově koncertu. Postupně pohasla i sláva vojtěšských poutí, které měly v sobě tolik poetického kouzla, protože "poušť" sv. Vojtěcha, jak se kapli s okolím říkalo, byla na místě spojeném s dávnou historií kraje i celé země…

Hřbitov

Jedna zajímavost se váže ve Vrčeni k r. 1848. Staří pamětníci (p. Martin Máňovec a pí. A. Chodorová) vzpomínali, že toho roku byla nad Vrčení, na "Bejnojc rovině" (dnes je tam hřbitov) cvičiště husarů. Byl to oddíl maďarské jízdy, který sem byl přeložen, když se Maďaři bouřili proti vídeňské vládě. Pamětníci vyprávějí, že maďarští husaři chodili ve volných chvílích do lázní u sv. Vojtěcha a rádi vyhledávali přízeň vrčeňských děvčat. Však někteří po sobě zanechali i trvalou památku, o čem by mohly mluvit vrčeňské matriky.

Po odchodu maďarských husarů byl v polovině minulého století zrušen dosavadní hřbitov kolem vrčeňského kostela a nový, dnešní hřbitov byl zřízen na bývalém husarském cvičišti "na Bejnojc rovině" v letech 1854-1855.

- - -

Po sametové revoluci

Když pak necelých 5 měsíců po oslavách došlo v naší republice k listopadové "sametové revoluci", byla tato historická událost a její důsledky (tj. návrat k demokracii přerušené únorem 1948) uvítána většinou občanů, utvořeno Občanské fórum, které mělo širokou podporu vrčeňské veřejnosti. K žádným podstatným změnám zatím v obci nedošlo, zatímco ve vedení státu dochází k dalekosáhlým změnám - za odstupujícího prezidenta G. Husáka je zvolen prezidentem -Václav Havel, mění se název státu na Českou a Slovenskou federativní republiku, nastupuje nová vláda.

První změna v řízení obce nastala po komunálních volbách v listopadu 1990. Je zvoleno nové obecní zastupitelstvo pro Vrčeň a Tojice (Srby a Sedliště se osamostatnily), za starostu obce byl zvolen Karel Noha z Tojic, který vystřídal ve funkci dosavadního předsedu MNV Františka Kuchynku.

V obci nadále pracují společenské organizace z dřívější doby: Sbor dobrovolných hasičů, Sokol, Český svaz žen, Československý červený kříž, Myslivecké sdružení Štědrý, Svaz včelařů, Svaz rybářů. Mezi nimi svou mimořádnou aktivitou stále vyniká Sbor dobrovolných hasičů za vedení obětavců: J. Chodory, J. Stroleného, B. Skály, L. Kováříka, J. Eichlera, B. Burdy, M. Chejlavcové aj. Bohužel v r. 1997 zemřel dlouholetý starosta sboru Jan Chodora. Nahradil ho stejně iniciativní Jiří Strolený, sbor pracuje dále v intencích svého zakladatele Hynka Mikše. I ostatní organizace se více méně podílejí i nadále na společenském životě v obci. Dobré je, že se slabší organizace sdružují při pořádání náročnějších akcí. Tak např. při zajišťování plesů, zájezdů, maškarních průvodů se spojují Sbor dobrovolných hasičů, Sokol a Český svaz žen. Nelze si nepřiznat, že u některých organizací lze pozorovat útlum aktivity. Podíl na oslabení jejich činnosti má skutečnost, že v obci po 2. světové válce poklesl počet obyvatel na necelou polovinu, přitom tu převažují staří a starší lidé, je nedostatek mladých, obětavých lidí, kteří by byli hnací silou dění v obci jako dříve. Organizace se také potýkají s finančními potížemi, některým chybí základní prostředky pro činnost.

Jak šel život v obci do dnešních dnů, to si jen stručně shrneme v následujících údajích se zřetelem k aktivitě obecního úřadu, zaměřené na systematické zlepšování vzhledu obce, životního prostředí a vytváření nových zařízení k zlepšování života občanů (vodovod, komunikace).

Nastala změna v organizaci obcí. Vrčeň přestává být střediskovou obcí, počátkem roku 1991 se oddělují obce Srby a Sedliště, od 1.1.1992 i Tojice.

Po osamostatnění Tojic a po volbě nového obecního zastupitelstva se stává starostou Vrčeně iniciativní a obětavý pan ing. Vladislav Růžička, stále plný plánů, jak dále pozvednout obec, jeho zástupkyní pí. Eva Beránková, ředitelka mateřské školy, jež je spolu s členy obec. zastupitelstva oporou starosty. S nimi opět začíná vzestup Vrčeně.

- - -

[editovat] Pamětihodnosti

• Kostel svatého Vavřince
• Kaple svatého Vojtěcha
• Hřbitov, pomník rudoarmějců
• Socha biskupa na návsi
• Socha Panny Marie Immaculaty na návsi
• Socha svatého Jana Nepomuckého před mostem přes Úslavu
• Socha svatého Jana Nepomuckého na návsi

[editovat] Svatý Vojtěch

Svatý Vojtěch v našem kraji

Jak jinak než se vší úctou vzpomenout na Slavníkovce, který dvakrát po zmíněné staré cestě prošel. Zapsal se do srdcí všech pokolení a tato přes tisíc let stará historie neztratila na své vážnosti ani dnes.

Vojtěch byl jedním ze Slavníkových synů, matka se jmenovala Střezislava. Na dlouhých cestách má svůj doprovod, ve kterém je pěstoun Radla a jeho bratr Radim. Šlo o cesty do Uher, Říma a nakonec k Prusům, kde byl Vojtěch r. 997 zabit. Kudy šel, tam v pozdější době začaly vznikat pověsti. Na jeho počest se stavěly kostely a kapličky, uctívaly se kameny, na kterých se zastavil. Je zajímavé podívat se na práce starších historiků, jak nad některými událostmi a zastaveními pochybují. V pověstech je silný "motiv návratu", který se váže k návratu biskupa z Říma do Prahy, který postupuje celé západní Čechy. Cestu poznáme podle kaplí zasvěcených svatému Vojtěchovi. K nejznámějším patří kaple v Milavčích u Domažlic, v Otěšicích, u Merklína, v Petrovicích, u Měčína, ve Vrčeni, u Nepomuka, kostel ve Šťáhlavech. Dále jeho cesta pokračovala do staré Plzně.

Hlavním posláním světce bylo vymýcení pohanství a jeho zvyků hluboko v lidech zakořeněných. Proto se setkával u lidu s nepochopením, křivdou a zlem, ba přímo s nenávistí. Jak napsal starý kronikář "Světec nejen, že prošel krajem, ale nabádal lidi k víře křesťanské a také modly pohanské porážel."

Je třeba připomenout některé cesty světce a to do Monte Casina, Francie, Magdeburku, Polska, Říma, Uher a samozřejmě do české krajiny, kde jeho rod držel velikou část království. Klikatá cesta od Klatov přivedla světcovy kroky do Petrovic. Zde údajně leží veliký kámen, na kterém Vojtěch odpočíval. Poté následovaly Žinkovy, zalesněný vrch Pouzdřim, na jehož vrcholu měl světec odpočívat. Ze samého Nepomucka je několik pověstí o tom, kde odpočíval a to, jak z náměstí, které tehdy ještě nebylo, dále z Vyskočilky, a ze Zeleného dolu směrem na Klášter. Historka o zázračné studánce a balvanu, který byl vyloven z vody se váže k místu, kde je dnes kaplička Svatého Vojtěcha. Několik metrů nad ní se nalézá kámen, ze kterého prý světec kázal.

V Borkovském lese u Křižovatek je údajně kámen s prohlubní, kde měl světec odpočívat. Pod vrcholem Borkovského lesa se nalézá zajímavý buližníkový útvar. Jeho jižní stranu tvoří skalní rozsedlina překrytá obrovským mnohatunovým kamenem. Do této skalní štěrbiny se vejde člověk. O tomto místě se drží pověst, že zde svoji samotu sdílel zchudlý šlechtic jménem Břímota. Některá pověst uvádí jen jednoho poustevníka a jiná hovoří o spolu žijících bratrech na tomto místě.

V této době byla Zelená Hora pustým kopcem bez stromoví. Na vrcholu byly jen veliké kameny, a proto kopec sloužil pohanskému náboženství jako posvátné místo při rituálech pohanských kněží. Tomu, že zde široko daleko bylo zakořeněno pohanství, nasvědčují i názvy vesnic: Třebčice, Kozlovice, Mohelnice, Želvice, zvláště pak Kamýk u Dožic. Na této hoře bylo prý druhé největší obětiště staroslovanského boha Slunce Svatobora. Církevní kronika uvádí: "Když se kolem roku 988 vracel svatý Vojtěch z Říma, provázen bratrem svým Gaudenciem a pěti benediktinskými mnichy - Matoušem, Izákem, Janem, Kristiánem, a Barnabášem a tu viděl krajinu západních Čech zničenou téměř šestiletým suchem, byl uvítán před horou poustevníkem Břímotou a jeho druhy. Než vystoupil na Horu, nyní Zelenou, vtiskl svoje stopy do tvrdého kamene a udělal průchod vodnímu pramenu, který se počal řinout z hory a poskytovat Břímotovi a jeho druhům občerstvení, léčivou moc. To se stalo u památné kapličky u "Šlápěte" na cestě do Kláštera."

Zápis pokračuje: "Když poustevník Břímota dovedl Vojtěcha na horu a blahopřál mu ke šťastnému návratu, zapěl se svými druhy a mnichy Vojtěchu Ambrosianský chvalozpěv díků. Potom svatý Vojtěch hluboce dojat bídou, zpustlou a suchou krajinou, vystoupil s prosbami na skálu. Požehnal vlasti na všecky čtyři strany, klekl k modlitbě a s ním ostatní mniši a poustevníci. A hle. Vstoupily na obzoru mraky a brzo občerstvující a vydatný déšť napájel zemi. Vše se poté zazelenalo a odtud pak název Zelená Hora." Dosud je za hlavním oltářem na evangelijní straně v kostele Zelenohorském patrná jeho šlépěj v kameni.

Podle jednoho podání se to stalo první neděli po Velikonocích, na neděli Bílou či Provodní. Odtud je na Zelené Hoře jedna z poutí.

Dva rolníci, kterým prý patřil statek Studenec u Klatov, jménem Bozděch a Vitan, kteří na příkaz sv. Vojtěcha byli pokřtěni od kněze Světislava, usadili se po tomto zázraku pod Zelenou Horou. Na úpatí hory vystavěli více domků, spíše chatrčí a nazvali osadu tu, že pomoklo "Pomok", Pomuk, z čehož později vznikl Nepomuk." Toliko z církevní kroniky.

Věhlasný kronikář Václav Hájek z Libočan popisuje obrovské sucho, které sužovalo naši zem několik let. Ve své kronice vzpomíná sv. Vojtěcha na Zelené Hoře. Tato legenda se držela v ústním podání lidu.

Sledujeme-li cestu světce naším krajem v legendách a pověstech, musíme připomenout místo na Vyskočilce, kde na něj z porostu křoví vyskočili loupežníci. A také Vrčeň, kde na světce poštvali pohanští obyvatelé psy.

Údajně při své první cestě z Říma se zastavil na úpatí vrchu Chlumce, kudy vedla stará zemská cesta. Žil zde poustevník (v některých zápisech se píše o dvou) a zde nějaký čas světec pobyl i se svojí družinou, než pokračoval dále na Plzeň. Dle poustevníků pod Chlumcem sídlících se tomuto místu říká "Na poušti". Starý kronikář píše ve svých pamětech o setkání světce s poustevníkem, poukazuje na otisk světcova těla na žulovém kameni a na druhém menším kameni zase sezení poustevníka. Oba kameny jsou v kapli po pravé straně u oltáře. Jde o zdařilou kamenickou práci. Jiná pověst navazuje na druhou Vojtěchovu cestu z Říma naším kraje.

"V protějším lese Štědrém tehdy pálil uhlíř dřevěné uhlí, když k němu světec přišel, a tehdy prý bylo veliké sucho a bída o vodu k pití, a bylo to v místech, kde se říká u Dobré vody. Uhlíř prý si stěžoval, že trpí každodenně velikou žízní a pro vodu je daleko, neboť od milíře se nemůže vzdálit, aby mu celý les nevyhořel. Tehdy prý se nad ním světec smiloval a ukázal mu, kde má kopat motykou, aby měl studánku. I stalo se, pramen se objevil na světle denním. Protože pramen vycházel z hloubi skal, byl čistý a studený, dostal jméno "Dobrá voda".

Poustevník jménem Paďous, který sídlil na Chlumci, byl údajně zakladatelem osady Paďousy, která se rozkládala na místném svahu lesa Štědrého za doby panování vrčeňských panošů. Tato osada zanikla neznámo kdy.

Vojtěchova pouť z našeho kraje vedla po proudu řeky Úslavy protékající územím Slavníkovců, jež patřilo jejich rodu až do Šťáhlav. I zde je kostel jemu zasvěcený. Po několikadenní zastávce opět pokračoval po přehradí staré Plzně, dnešního Starého Plzence.

V roce 1900 vydává Jaroslav Vrchlický Oratórium, kde přesvědčivě popisuje světcovy modlitby a celý náboženský rituál. Nebyl sám, kdo napsal o této strastiplné cestě.

Jak bylo již připomenuto, světec dvakrát prošel naším krajem spolu se svým doprovodem, pokoušel se pohany obrátit na víru křesťanskou, ale marně. Ještě o století později v roce 1093 panovník český Břetislav II. po svém nastolení povolal veliký sněm do Prahy na den svatého Václava. A jak vzpomíná kronikář: "Tři dny trvaly slavné hody pro všechny zúčastněné nežli počalo rokování a věci obecné. První jeho starostí bylo - "konečné vykořenění všech obyčejů pohanských mezi Čechy". Někteří sedláci v Čechách přinášeli tajně oběti ďasům, modlívali se k domácím svým skřetům a pochovávali mrtvé ve starosvatých hájích a slavili tryzny nad hroby jejich". Tak zapsal kronikář Kosmas.

V našem kraji udělal konec pohanství až cisterciácký řád, který posílá v roce 1146 dvanáct mnichů s opatem, aby založili na bahnech a počátku pralesa jeden z nejvýznačnějších klášterů u nás jako pobočku mateřského kláštera v Ebrachu. Všichni byli Němci. Nastává rozsáhlá kolonizace naší krajiny. Rostou klášterní budovy, modlitebny, škola hlásající křesťanství. Mniši byli na svoji dobu velice učení lidé, znali výborně zemědělství, zahradnictví, vinařství, chov dobytka a skotu, chovy ryb a včelařství. V této době prosperovala i výroba železa, i když jen v malém množství. Rýžovali také zlato. V naší oblasti byla spousta rýžovišť zlata a nalezišť drahých kovů. Řada vesnic, samot a osad spadala pod správu kláštera. Jednalo se o tři města a sto vesnic. V okolí se začínají stavět kostely, které jsou osazovány mnichy z kláštera.

Spolu se sílící kolonizací našeho kraje roste však i odpor k německým kněžím a nadřazenosti kláštera. I chudý lid zde vidí, jak je rabováno přírodní bohatství, hlavně zlato a stříbro. Zrakům klášterních poddaných neušel ani odvoz drahocenných památek a zlata do mateřského Ebrachu. Klášter se dostává do ohrožení neposlušností poddaného lidu. Po utužení pořádku je postavena nevelká budova západním směrem od hradeb, něco jako vězení. Zpupní hříšníci jsou zde přivazováni ke stromům a tělesně týráni. I uprostřed objektu klášterního se našla jakási cela, kde jsou vsazeny železné kruhy ve stěně. Na Třemšíně se shromažďovali lupiči, kteří rabovali v klášterních dvorcích a statcích. Sám král Karel IV. svým listem nabádá podkomořího Jana z Leskova, aby udržel na Plzeňsku pořádek. V blízké Plánici, která je součástí klášterního jmění, začínají veliké třenice a nesváry. I Mikuláš z Husi, který se usadil na Zeleného Hoře, klášter přepadl.

Postavení kláštera zhoršil Kostnický koncil, který odsoudil mistra Jana Husa. Na koncilu představitelé cisterciáckého řádu souhlasili s jeho upálením. A potom nastal onen osudný den 23. dubna 1430. Jan Žižka již od 21. dubna činil přípravy na dvou stranách k záhubě kláštera. Z východní strany vrchu Bláhovce a západní od brodiště Novomlýnského, kde měl být veden hlavní úder. Ale Zelenohorská posádka byla rychlejší, podnikla útok spolu s poddanými kláštera na svatyně, ubikace, konvent, výrobny a ostatní budovy klášterní. Jak ukazují zápisy v Rožmberské popravčí knize, přiživil se na této řeži nejeden poberta. Co mohli, to ukradli, zvířata, nádobí, prostě co se uneslo. Dle historika jezuity Bohuslava Balbína přišlo o život na 150 mnichů a konvršů. Někteří mniši našli svoji záchranu v síti podzemních chodeb pro tento účel dlouhá léta připravovaných. Z církevních zápisů se dozvíme, že při této řeži byla podzemní chodbou zachráněna socha Panny Marie a odnesena na Zelenou Horu.

Namísto třpytu bání kostelů klášterních vznáší se k nebesům prach, popel a zápach ze spáleniště. Krovy staveb se boří pod těžkou prejzovou krytinou spojenou tvrdou maltou. Plameny ohně polykaly co mohly, i obrovské zdivo povolilo. Zda-li Žižka chtěl klášter uchránit, jsou jen plané dohady, nikdo nemůže vědět co chtěl. Víme, že nenáviděl mnichy, jejich kláštery plné bohatství a zlata, proto ničil vše, co mu přišlo do cesty. A tak shořel i náš klášter, místo kultury a vzdělanosti tohoto kraje.

Po veliké zkáze se vrací na místo pár mnichů a konvršů, usazujíc se v laickém špitále. Sám opat Arnold se vrátil z Ebrachu, kam odvezl s kolnou vozů majetek nepředstavitelné ceny.

Po zničení kláštera se v jeho zbořeninách usazují lidé dříve klášteru sloužící, nemajíce vlastního majetku a vlastní střechy nad hlavou. Bylo zde ještě několik opatů, ale jejich snaha o obnovení dávné slávy klášterní byla marná.

Po uvedené tragédii, přechází Zelená Hora a s ní celé zadlužené klášterní jmění do držení nejmocnějšího rodu v západních Čechách Švamberků.

Vždy záleželo na majiteli Zelenohorského panství, jaké byl povahy. Zde převažovali prchlivci, tyrani i duševně choří šlechtici. Nějaký čas před klášterní zkázou představitel konventu prodal co se dalo z majetku nemovitého. Toto zchudlé a zadlužené panství přebírá Zdeněk ze Švamberka. Poddaní v celé oblasti velice zkoušeli pod krutou vládou tyrana. Mnichům v klášteře se dařilo čím dál tím hůře. I v samotném cisterciáckém řádu dochází k rozporům hlavně mezi Čechy a Rýňáky, jak jim říkali. Vzájemně na sebe žalovali Švamberkovi i církevní vrchnosti.

V jednom dochovaném zápise světském je kromě jiného psáno " … že bratři Švamberkové mají zachovat lid klášterní při dosavadních právech, svobodách a starých obyčejích. Mimoto musí zástavní pán opata a osm mnichů řečeného řádu držeti, zachovávati a slušně se o ně starati, bez nesnází, jakž list sám šíře rozepisuje". Dáno v Kutných Horách v pátek svatého Bartoloměje roku 1420.

Za nějaký čas se změnila šlechta, ale na bídu chudého lidu to nemělo žádného vlivu. Posledním z duchovních, který žil v nuzných podmínkách rozvaleného kláštera, byl kněz Diviš. Zůstal zde sám, všichni bratři utekli. Jemu nový pán Štemberk vzal koně, krávy a hospodářské nářadí, proto i on opouští staré zdi klášterní, zašlou slávu cisterciácké řehole a sílu mocného konventu.

Přešlo pár let a zříceniny poskytují úkryt lapkovským družinám. Bandy lupičů Smrkovce a Andrleho z Nepomuku nahání v našem okolí pokojným kupcům a občanům řádného strachu. V Borkovském lese po přepadech mají další ze spolehlivých úkrytů. Všude se kradlo a přepadávalo. Touto situaci se zaobíral i královský úřad.

Vrchnost Zelenohorská chtěla ze zbořenin klášterních něco více vyzískat, proto padlo rozhodnutí o založení nové obce nesoucí název Klášter. Do začátku sem bylo násilím svezeno a vystěhováno šestnáct rodin z celého širokého okolí. Jak se dovídáme ze zápisů, noví osadníci se ve starých vesnicích netěšili té nejlepší vážnosti. Takže, co jinde nechtěli, přesunuli páni do Kláštera. Toto složení lidí mezi sebou plodilo jen zlo, nenávist, šarvátky celých rodů, žhářství, časté rvačky, ani vraždy nebyly vzácností.

[editovat] Zajímavosti

Webkamera v obci Kamera

Fotogalerie - Fota

Vrčeňská železnice - Železnice

[editovat] Podklad

Jako podklad použity citace z oficiálních www stránek obce Vrčeň viz Vrčeň(vrcen.cz)

Tento článek o Česku je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.