Vulgární latina

Nápisy v Pompejích

Vulgární latina nebo lidová latina (latinsky sermo vulgaris tedy lidový jazyk) je všeobecné označení pro mluvené nářečí latiny v Římské říši (hlavně v západních provinciích) zhruba až do období 9. století, kdy se z jednotlivých nářečí vyvinuly románské jazyky.

I když pojem není omezený jen na pozdnělatinské období, mnohé rysy a pravděpodobně i nářečí se objevily až v tomto období, a proto se o lidové latině hovoří hlavně od tohoto období.

Při bližším pohledu má lidová latina více definicí:

• Za prvé je to mluvená latina Římské říše. Při psaní se naopak používala pozdější latina odvozená od (poměrně umělé) klasické latiny.
• Za druhé je to podle některých názorů hypotetický předchůdce románských jazyků. Tento jazyk možno rekonstruovat jen na základě ojedinělých nápisů (např. v Pompejích) a pozdějších románských jazyků:
  • a) všech románských jazyků
  • b) jen západorománských jazyků: nářečí na sever a západ od čáry La Spezia-Rimini, Francie a pyrenejského poloostrova, jako i slabě doložená románská řeč severozápadní Afriky. Podle této koncepce se tedy jihovýchodní italština, rumunština a dalmatština vyvinuly odděleně od ostatních románských jazyků.
• Za třetí je to podle některých názorů označení gramatických inovací v mnohých pozdnělatinských textech, jako například Peregrinatio Aetheriae ze 4. století nebo texty Gregora z Toursu (Gregoire de Tours). Tyto texty jsou velmi cenné, protože „chyby“, které se v nich vyskytují, dokládají tehdejší hovorový jazyk.

Románské jazyky se vyvinuly z lidové latiny pozdnělatinského období, nazývané sermo romana rustica, a ne tedy z psané latiny. Často přitom byly místo neutrálních latinských slov přebrány expresivnější: např. „caput“ (hlava) byl nahrazeno slovem „testa“ (mísa, hliněný hrnec), z toho ve fr. tête (hlava); nebo „equus“ (kůň) byl nahrazen slovem „caballus“ (pracovní kůň, starý kůň), z toho ve fr. cheval / ita. cavallo / šp. caballo / port. cavalo (prostě kůň).