Vydědění

Vydědění je jednostranný právní úkon fyzické osoby, ve kterém tato osoba svému potomku (nebo jinému svému potenciálnímu zákonnému dědici) ze stanovených důvodů odejme právo domáhat se i přes závěť svého zákonného dědického podílu nebo jeho části (tedy tzv. povinného dílu). Platným vyděděním ztrácí vyděděný (zcela nebo zčásti) postavení neopominutelného dědice.

Listina obsahující právní úkon vydědění se označuje jako listina o vydědění a vyžaduje splnění stejných formálních náležitostí jako závěť. Jedna listina může obsahovat jak závěť, tak i vydědění.

[editovat] Vydědění v současném českém právu

Podle současné české právní úpravy (§ 469a občanského zákoníku) může zůstavitel vydědit potomka, jestliže

• v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,
• o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,
• byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku nebo
• trvale vede nezřízený život.

Vydědit lze tedy jen potomka, u jiných osob je vydědění pojmově vyloučeno. Vyloučit jiného zákonného dědice z dědění lze tím, že zůstavitel odkáže veškerý svůj majetek v závěti jiné osobě (pokud by se závěť nevztahovala na veškerý zůstavitelův majetek, ale pouze na jeho část, připadl by ostatní majetek dědicům ze zákona, popřípadě státu).

V listině o vydědění musí být uveden důvod vydědění, a to jak obecným důvodem podle zákona, tak i uvedením konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá, že důvody vydědění byly v tomto případě splněny.

Na potomka, který byl platně vyděděn, se hledí, jako by se smrti zůstavitele nedožil. Pokud tedy má vyděděný děti (popřípadě další potomky), přechází jeho dědický podíl na ně, ledaže by bylo v listině o vydědění výslovně stanoveno, že se vydědění vztahuje i na potomky vyděděného (ti však nemusejí splňovat podmínky pro vydědění). Podle judikatury je možné i částečné vydědění.

[editovat] Předchozí české právní úpravy

[editovat] Období do 31. prosince 1950

Podle obecného zákoníku občanského mohlo být dítě, vnouče, pravnouče, rodič nebo prarodič vyděděn, jestliže

• zanechal zůstavitele bez pomoci v nouzi,
• byl pro zločin odsouzen k žaláři doživotnímu nebo dvacetiletému,
• vede vytrvale nezřízený život, který se příčí veřejné mravnosti nebo
• jako zůstavitelův předek úplně zanedbal jeho výchovu

a v dalších zákonem stanovených případech.

[editovat] Období od 1. ledna 1951 do 31. března 1964

Podle tzv. středního občanského zákoníku (§ 552) mohl zůstavitel vydědit svého neopominutelného dědice, jestliže

• ho opustil v nouzi,
• byl odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo
• trvale odpírá pracovat.

Vztáhnout vydědění na potomky vyděděného (jestliže byl vyděděným potomek) nebylo možné.

[editovat] Období od 1. dubna 1964 do 31. března 1983

V tomto období institut vydědění neexistoval.

[editovat] Období od 1. dubna 1983 do 31. prosince 1991

Právní úprava v tomto období se od té současné lišila tím, že zůstavitel mohl vydědit potomka jen v případě, že v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Dále nebylo možné vztáhnout vydědění na potomky vyděděného.

Tento článek o právu je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

[editovat] Související články

• dědictví
• povinný díl
• neopominutelný dědic
• dědická nezpůsobilost