Základní práva

Základní (ústavní) práva jsou subjektivní veřejná práva, která zaručuje Ústava a ústavní zákony státu (v České republice zejména Listina základních práv a svobod, jež je katalogem základních lidských práv).

Tato práva jsou garantována jednak samotnou Ústavou a Listinou základních práv a svobod, jednak řadou mezinárodních závazků České republiky, příkladmo Úmluvou proti mučení, Úmluvou o právech dítěte a zejména evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (tuto úmluvu vykládá a aplikuje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku).

Tyto smlouvy byly euronovelou Ústavy (ú.z. č. 395/2001 Sb.), která zrušila speciální ústavní katogerii smluv o lidských právech, potvrzeny jako součást ústavního pořádku nálezem pléna Ústavního soudu č. 36/01 (publikováno pod č. 403/2002 Sb.). Ústavní soud vyložil článek 1 odst. 2 Ústavy o poctivém plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva tak, že bude posuzovat zákon, jenž je s nimi v rozporu, jako odporující ústavnímu pořádku. Tímto rozhodnutím se mezinárodní smlouvy o lidských právech vrátily do stejného režimu, v jakém se nacházely za starého článku 10 Ústavy. U jiných norem mezinárodního práva Ústavní soud takto široce derogační titul nespecifikoval.

Důležitou pojistkou ochrany základních práv je ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou základní práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná.

Tento článek vyjadřuje přirozeněprávní základ našeho ústavního řádu a společně s článkem 9 odst. 2 Ústavy České repuliky o nepřípustnosti změn podstatných náležitostí demokratického a právního státu) určuje kompetenci Parlamentu České republiky přijímat ústavní zákony.

Katalog základních práv lze proto rozšiřovat (resp. ve světle změn ve společnosti, sociálního pokroku a vědeckého a technického rozvoje je více „zviditelnit“, jak vyjadřuje např. Charta základních práv EU, protože z definice je stát nemůže vytvořit), lze podrobněji upravit podmínky omezení jednotlivých základních práv a svobod, žádná změna Listiny však nemůže mít likvidační účinky vůči některému z již zaručených základních práv nebo svobod (narušovat jejich podstatu nebo smysl).

V takovém případě by se jednalo o ustanovení přijaté nad rámec zmocnění, které Ústava České republiky v článku 9 odst. 1 přiznává Parlamentu České republiky, a které proto netvoří platnou součást ústavního pořádku. Z teoretického hlediska je pro toto omezení působnosti ústavního zákonodárce určující odlišení moci ustavující a moci ustavené, kterému odpovídají dva subjekty normotvorby: jednak originární ústavodárce, jímž je lid, a jednak zmocněný či odvozený ústavodárce (ústavní zákonodárce), jímž je Parlament České republiky, jehož působnost je vymezena ústavodárným aktem. Základní práva lze proto zrušit jen odstraněním stávajícho ústavního státu, aktem odporujícím Ústavě České republiky.

V tomto smyslu se musí vykládat každý ústavní zákon přímo či nepřímo novelizující Listinu (ústavní zákon č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod (prodlužující přípustnou dobu zadržení osoby předtím, než je postavena před soud ze 24 na 48 hodin, ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (stanovující povinnost podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky, brannou povinnost a možnosti omezení práv za krizových stavů).

[editovat] Soudní ochrana základních práv

Ochranu základních práv poskytují jednak obecné soudy, jednak specialisovaná instituce zřízená k ochraně ústavnosti, Ústavní soud.

Výkladu základních práv se věnuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu. Ten mimo jiné judikoval, že porušení základních práv musí poskytnout ochranu každý soud na základě každého opravného prostředku; dosavadní výklad Nejvyššího soudu, který mnohá dovolání, jež tvrdila porušení základních práv dovolatele, odmítal s tím, že nenaplňují formální požadavky z hlediska přípustných dovolacích důvodů, a odkazoval dovolatele do řízení o ústavní stížnosti, není tedy ústavně konformní a Nejvyššímu soudu byl zakázán.

Výkladové potíže byly donedávna s článkem 89 odst. 2 Ústavy, který stanoví všeobecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Mnozí právní teoretici, včetně uznávaných autorit v oboru ústavního práva, měli za to, že Ústava má na mysli jen tolik, že takové rozhodnutí je závazné procesně, to jest v rámci Ústavním soudem rozhodnuté věci, a nemá závaznost precedentu. Ústavní soud však (v souvislosti s rozhodováním o zákonnosti vazby) judikoval, že tento výklad Ústavy není správný, neboť závazností se minimálně v případě publikovaných nálezů Ústavního soudu míní závaznost precedenční, tzn. závaznost pro všechny obdobné případy.

[editovat] Související články

• Lidská práva
• Listina základních práv a svobod