Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
| Saharská arabská demokratická repbulika الجمهورية العربية الصحراوية الديمقراطية Al-Jumhūrīyâ al-Arabīyâ as-Ṣaḥrāwīyâ ad-Dīmuqrātīyâ |
||
|---|---|---|
|
||
| Hymna: Hymna Západní Sahary | ||
| geografie | ||
|
|
||
| Hlavní město: | Al-´Ajún (Laayoune) | |
| Rozloha: | 266 000 km² (77. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy |
|
| Nejvyšší bod: | bezejmenné místo (463 m n. m.) | |
| obyvatelstvo | ||
| Počet obyvatel: | 273 008 (179. na světě, odhad 2005) | |
| Hustota zalidnění: | 1 ob. / km² (232. na světě) | |
| Jazyk: | arabština, marocká arabština | |
| Náboženství: | islám | |
| státní útvar | ||
| Státní zřízení: | okupované území | |
| Hlava státu: | ||
| Hlava vlády: | ||
| mezinárodní identifikace | ||
| ISO 3166-1: | 732 ESH EH | |
| MPZ: | DARS | |
| Národní TLD: | .eh | |
Západní Sahara je okupované území v Africe. Jeho sousedy jsou Alžírsko, Mauritánie a Maroko.
Země je z větší části okupována Marokem, které ji považuje za integrální součást svého území a v 80. letech zřídilo napříč územím Západní Sahary opevněnou bariéru. Převážně pusté území vně marocké zdi (zhruba 1/3 rozlohy země), zůstává pod kontrolu osvobozeneckého hnutí Polisario a tedy exilové vlády Saharské arabské demokratické republiky. V uprchlických táborech okolo alžírského města Tindouf žije asi 165 000 uprchlíků ze Západní Sahary.
Konflikt na území Západní Sahary, stejně jako konflikt v Palestině nebo v súdánském Dárfúru, patří k těm nejvleklejším a obtížně řešitelným sporům druhé poloviny 20. století. Táhne se téměř půl století a nic nenasvědčuje tomu, že bude v blízké budoucnosti vyřešen. Je třeba připomenout, že konflikt není omezen pouze na jeho zjevné hlavní hráče – to jest na Maroko, svého času Mauritánie a obyvatelstvo Západní Sahary. Svou roli zde hrají i další země a velmoci, které stojí v pozadí. Západní Sahara je v boji za nezávislost podporována Alžírskem, Maroko dostává technickou podporu z USA a Mauritánie byla ve svém nároku podporována Saúdskou Arábií a Kuvajtem. Svou roli zde samozřejmě hrají i mezinárodní organizace a to především OSN a Organizace africké jednoty (současná Africká unie).
Obsah |
Španělská okupace Západní Sahary začala v roce 1884 obsazením zátoky Rio de Oro. Vnitrozemské oblasti odolávaly až do 30. let 20. století avšak ještě v 50. letech nebyla španělská přítomnost v této oblasti nijak výrazná. Ke změně situace došlo až po objevení rozsáhlých zásob fosfátů nalézajících se na tomto území (hnojiva, prací prášky). Roku 1962 zde Španělsko založilo továrnu na jejich zpracování a začátkem sedmdesátých let se Západní Sahara už řadila k šesti největším producentům fosfátu na světě. Během těchto let se zde usadilo přibližně 20 000 španělských úředníků a dělníků. V roce 1934 se Západní Sahara stala oficiálně španělskou provincií, kterou zůstala až do roku 1976.
V roce 1960 OSN přijalo rezoluci garantující nezávislost kolonizovaným zemím a v roce 1966 vydalo rozhodnutí, podle kterého mají obyvatelé Západní Sahary právo na vlastní sebeurčení. Avšak již v roce 1963 vznesly nároky na toto území státy Maroko a Mauritánie. Touhu Sahařanů o svobodu a nezávislost tedy zcela překazily a uvedly ho do slepé uličky. Maroko vyjádřilo stanovisko, že jeho nezávislosti bude dosaženo teprve až poté, co budou „všechna jeho území“ – tzn. kromě samotného Maroka i území Mauritánie, části Alžírska a Západní Sahary – opět sjednocena. Maročtí právníci argumentovali tím, že v historii na tomto území existovala náboženská loajalita sultánovi. Mauretánská vláda pro změnu vyzdvihovala společné historické vazby mezi kmeny na obou územích.
V 60. letech na území Západní Sahary začíná vznikat hnutí proti koloniální nadvládě vedené Mohamedem Bassirim, pod názvem Harakat Tahrir. 17. června 1970 toto hnutí zorganizovalo rozsáhlé manifestace za právo na nezávislost v Laayounu, které však skončili masakrem a zatčením několika stovek demonstrantů. Samotný Bassir byl zajat a zavražděn ve vězení.
V roce 1975 Mezinárodní soudní dvůr zamítl teritoriální nároky Maroka a Mauretánie a přiznal obyvatelům Západní Sahary právo na vlastní sebeurčení. Avšak reakcí marockého krále Hassana II na zamítnutí žaloby bylo zorganizování tzv. „Zeleného pochodu“ (pojmenovaného po svaté barvě islámu), kdy na území Západní Sahary vpochodovalo na 300 000 (časopis Mezinárodní politika uvádí dokonce 500 000) Maročanů, kteří nesli marocké vlajky, výtisky Koránu a portréty krále. Tento pochod měl podle záměrů samotného krále vzbudit v Maročanech silnou národní hrdost a obnovit tak loajalitu ke královské koruně. Následně bylo zahájeno vyjednávání mezi Španělskem, Marokem a Mauritánií, které vešlo ve známost jako „Madridské dohody“. Španělsko se zavázalo stáhnout se z území Západní Sahary nejpozději do 28. února 1976 a podstoupit toto území Maroku na severu a Mauretánii na jihu. Na oplátku získalo Španělsko právo na rybolov u břehů teritoria a na zisk z těžby fosfátů.
Španělsko se oficiálně stáhlo z území Západní Sahary již 26. února, tedy o dva dny dříve před nejzazším stanoveným termínem a v ten samý den Polisario vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku (Saharan Arab Democratic Republic – SADR). První zasedání exilové vlády proběhlo 4. března 1976. V srpnu téhož roku, byl na třetím kongresu Polisaria zvolen generálním tajemníkem současný prezident SADRu Mohamed Abdal-Azíz a zároveň byla přijata ústava pro nově deklarovaný stát. V tomto roce rovněž Polisario zahajuje guerillovou válku proti Maroku, která trvá až do roku 1991.
Těžba fosfátů poskytuje práci přibližně 3000 lidí. Roční produkce se pohybuje kolem 2 milionů tun, z nichž 40% je vyváženo do Evropy, 40% do USA a značná část ze zbylých 20% končí v Japonsku. Západní Sahara je pouze jedním z marockých zdrojů fosfátů – celkově je Maroko jejich největším světovým producentem. Po fosfátech a rybolovu je třetím nejvýznamnějším vývozních artiklem Západní Sahary písek. Například na Kanárské ostrovy se ročně za účelem úpravy pláží vyveze 150 až 200 tisíc tun písku.
 Ulice hlavního města Al-´Ajún |
 Město Boujdour |
 Město Ad Dakhla |
 Území u města Tifariti |
