Zdvořilost

Pravá zdvořilost: „Váš úhoř, že, pane?“
(Kresba z Punche, 1920)

Zdvořilost znamená způsob jednání a vystupování, který vyjadřuje respekt a úctu ke druhým. Opakem je hrubost, nezdvořilost. Zdvořilost se vyjadřuje společenskou formou, je to však ctnost a na rozdíl od etikety není pouze formální.

[editovat] Význam

Britský lingvista Geoffrey Leech soudí, že zdvořilost v řeči spočívá na šesti maximách:

1. Takt: „Mohl bych vás na okamžik přerušit?“
2. Velkorysost: „Posaďte se a já to zařídím.“
3. Pochvala: „Paní A byla výborná a i pan B byl – hm – zajímavý.“
4. Skromnost: „Jsem to ale hlupák! To by se vám jistě nestalo.“
5. Souhlas: A:“To se mi nelíbí.“ – B: „Jistě. Ale přece jen...“
6. Soucit: „Měl jste jistě velkou starost.“^[1]

Zdvořilý mluvčí vždy ustupuje do pozadí a vyzvedá zásluhy svého protějšku. Když může, souhlasí s ním, a když nemůže, hledí svůj nesouhlas oslabit, použije nějaký eufemismus nebo se přímému hodnocení vyhne. Prototypem zdvořilosti je věta: „Až po vás, pane!“ Zdvořilost je tak příkladem kulturního překonávání přirozené tendence prosazovat sám sebe, vyvyšovat se, raději mluvit než naslouchat, „skákat do řeči“ a podobně.

Kritikové zdvořilosti vytýkají, že je vlastně přetvářkou a že není upřímná. Obhájci namítají, že život v lidské společnosti vyžaduje, aby každý vystupoval v jisté roli, která může společenský provoz velmi zpříjemnit, předcházet konfliktům a přitom si zachovat nezbytný odstup. V tomto smyslu je už každé oblečení jakási „přetvářka“.^[2]

[editovat] Původ

České slovo zdvořilost - podobně jako německé Höflichkeit, anglické courtesy a francouzské courtoisie - se odvozuje od slova „dvůr, dvořan“ a naznačuje tak, že původně vznikla při královském dvoře a odtud se nápodobou šířila mezi šlechtou a lidem. Naproti tomu francouzština i angličtina má - vedle politesse a politeness, odvozených od uhlazenosti – ještě také slova civilité a civility, odvozené od civil, městský. Tomu odpovídá také dvojí typ zdvořilosti:

1. Zdvořilost dvorská, vyjadřující nerovná postavení různých osob: být zdvořilý znamená respektovat a dávat najevo tuto nerovnost, zejména ze strany podřízené, níže stojící osoby. Dodnes se udržela zejména v japonštině a v dalších jazycích Dálného východu, kde se oslovení osob různého postavení liší i gramaticky.
2. Zdvořilost městská či občanská, založená na přesvědčení o rovnosti všech lidí, přinejmenším všech měšťanů. Vyjadřuje respekt, ale ne podřízenost, a zachovává si jistý odstup: „Já pán – ty pán.“

Mezi blízkými přáteli se formální zdvořilost sice nevyžaduje, a přece i v rodině záleží na tom, aby se její členové vůči sobě chovali s jistým ohledem, který vyjadřuje respekt, kdežto nezdvořilost vyjadřuje pohrdání.

[editovat] Odkazy

[editovat] Poznámky

1. ↑ Volně podle en:Politeness maxims.
2. ↑ J. Sokol: Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003.

[editovat] Související články

• Ctnost
• Dobré mravy
• Etiketa

[editovat] Externí odkazy

• (en)
• Model Citizenship Real-life Examples of Civil Politeness
• Sociolinguistics: Politeness
• Sociolinguistics: Politeness in Spanish
• European Communicative Strategies (ECSTRA) (directed by Joachim Grzega)

[editovat] Literatura

• J. Guth-Jarkovský, Pravidla slušnosti pro mládež. Praha: M. Klátiková 1999
• J. Guth-Jarkovský, Společenský katechismus. Praha: Levné knihy 2000
• V. Smejkal, Abeceda společenského chování. Praha: Horizont, 1989 - 208 s.
• J. Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha: Portál 2002. 222 str. ISBN 80-7178-627-6

Tento článek je založen zčásti na informacích z odpovídajícího článku anglické a francouzské Wikipedie (viz odkazy vlevo).