Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský
Císař Svaté říše římské, uherský, český a chorvatský král, braniborský markrabě
Asi padesátiletý Zikmund, zobrazený neznámým umělcem někdy po roce 1420.
Doba vlády	1419-1437
Korunovace	králem uherským 31. března 1387, římským 8. listopadu 1414, českým 28. července 1420 a římským císařem 31. května 1433
Narození	14. února 1368
	Norimberk
Úmrtí	9. prosince 1437
	Znojmo
Pochován	Oradea
Předchůdce	(jako český král) Václav IV.
Následník	Albrecht II. Habsburský
Manželky	I. Marie Uherská (1385-95)
	II. Barbora Cellská (1408-1437)
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Karel IV.
Matka	Alžběta Pomořanská

Zikmund Lucemburský (14. února 1368, Norimberk – 9. prosince 1437, Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), lombardský král (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).

[editovat] Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik

Zikmund, pojmenovaný po novém českém světci, byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.

Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji), reforma Říše a ochrana Evropy před tureckým nebezpečím. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodne obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V. Není tak známo, že zatímco Karel IV. byl ještě svou politikou pevně zakotven v gotice, jeho syn už byl renesančním panovníkem. Kdyby mu v tom nezabránila husitská revoluce, také českým zemím mohl přinést mnoho dobrého.

[editovat] Uherský král

Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval.

Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera, cca 1509-1516.

V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Nutno říct, že Zikmund svou snoubenku ani nároky příliš nebránil. 15. listopadu 1385 si vynutil sňatek s Marií a získal tak uherský trůn.

Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovují smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi

[editovat] Vztahy s Václavem IV.

Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady a zámky, kvůli Václavovu odporu ho nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. je Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. 11. 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.

[editovat] Papežské schizma

Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

Jako německý král se Zikmund snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Ten roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Jan Hus, kterému dal Zikmund ochranný glejt na cestu, měl v Kostnici obhájit své učení, nakonec byl ale upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

[editovat] Císař a husité

Po Václavově smrt (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.

V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. 7.) a pod Vyšehradem (2. 11.), nechal se ale korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Pražský hrad (28. 7.). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu) 8. 1. 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v r. 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.

[editovat] Legitimní český král

31. 5. 1433 byl Zikmund papežem Eugenikem lV. korunován římským císařem. Po vítězství u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. 6. 8. 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky církve a husitů) a císař Zikmund byl přijat za českého krále. 30. 9. 1437 byla na sněmu vznesena proti Zikmundovi celá řada stížností - například dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé.

Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnou politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího bratra Oldřicha Celského. U Zikmunda pravděpodobně vypukla rakovina, vyměnil prý císařský šat za pohřební roucho. Poslední slavný Lucemburk zemřel 9. prosince 1437 při cestě do Uher ve Znojmě.

[editovat] Životopis

Erb Zikmunda Lucemburského

• 1387 stává se uherským králem 31. března
• 1392 první tažení proti Turkům
• 1394 dobytí Dalmácie a tažení proti Moldavsku
• 1395 tažení proti Turkům a do Valašska
• 1396 útěk po bitvě u Nikopole
• 1397 zemský sněm v Temešváru
• 1401 držen v zajetí na hradě Siklós
• 1401 zemský sněm v Pápě
• 1402 odvádí českého krále Václava IV. do zajetí
• 1404 zemský sněm v Budíně
• 1408 tažení do Bosny
• 1408 založení dračího řádu
• 1411 smíření s Václavem IV.
• 1414 až 1418 sněm v Kostnici
• 1419 až 1436 husitské války
• 1424 jednání s byzantským císařem Janem VIII. v Uhrách
• 1429 uzavírá tříleté příměří s Turky
• 1430 říšský sněm ve Straubingu
• 1433 až 1437 sněm v Basileji, odkud odchází nespokojen
• 1434 projekt reformy říše
• 1436 příjezd do Prahy
• 1437 říšský sněm v Chebu, diskuse o reformě říše

[editovat] Genealogie

[editovat] Reference

• BAUM, W.. Císař Zikmund. Mladá fronta, Praha 1996, ISBN 80-204-0543-7
• ČECHURA, J., České země v letech 1378-1437. Lucemburkové na českém trůně II. 1.vyd. Praha: Libri, 200. 438 s.
• HOENS, Jörg K., Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437 . Praha: Argo, 2003. 306 s.
• DRŠKA, V.: Zikmund Lucemburský. Liška na trůně, Praha 1996
• KAVKA, F.. Poslední Lucemburk na českém trůně, Králem uprostřed revoluce. Mladá fronta, Praha 2002, ISBN 80-204-0608-5

[editovat] Související články

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Zikmund Lucemburský

• Dynastie Lucemburků
• Seznam hlav českého státu
• Seznam panovníků Svaté říše římské

[editovat] Odkazy

• Majestátní pečeť Zikmunda, římského císaře, uherského a českého krále, 1437
• Poslední psaní císaře Sigmunda ke stawům Českým
• Zikmundův list potvrzující přijímání podobojí městu Přerovu (1436)

Předchůdce: Karel IV.

Císař Svaté říše římské 1433 - 1437

Nástupce: Fridrich III.

Předchůdce: Ruprecht I. Jošt Moravský

Římskoněmecký král 1410/1411 - 1437

Nástupce: Albrecht II.

Předchůdce: Václav IV.

Český král 1419 - 1437

Nástupce: Albrecht II.

Předchůdce: Karel II. Drački

Uherský král s Marií Uherskou 1387 - 1437

Nástupce: Albrecht II.

Předchůdce: Karel II. Drački

Chorvatský král 1387 - 1437

Nástupce: Albrecht II.

Předchůdce:		Braniborský kurfiřt		Nástupce:
Václav		1378 – 1397		Jošt
Jošt		1411 - 1417		Fridrich I.